Téma týdne: Lapač snů
Proč jsem to všechno psala?

Nedávno jsem uklízela na půdě a v jedné skříni našla tlustý sešit. Hodně starý. Z doby, kdy mi bylo nějakých -náct a psala jsem si "poezii". Slovíčko "si" je přesné. Až na dvě výjimky jsem totiž, mimo mé sestry, žádnou básničku nikdy nikomu číst nedala. Proč? Důvodem bude asi tohle:

Ach jo...

Zachytit chviličky prchavé cedníkem slov
zoufale se ti nedaří.
Klidně si utečou.
A to, co zůstane, už sotva zazáří.
Na papír si čmárat jen černobíle smíš
a ty chvilky barevné
pak s výsměchem ti mávají:
Neumíš… neumíš… neumíš…

Ten sešit byl vlastně jakýsi můj deník a "lapač snů", jak dokládá téměř doslovně následující básnička:

Proč to všechno píšu?

Každý den
jeden sen
někde po kousíčkách poztrácím.
Každý den…
A já v něm stránky šedé obracím.
No, a potom mezi ně
všechny své sny ztracené
posbírám a uložím,
přilepím a popíšu,
jako kytky do herbáře.
Abych jednou věděla (až budu moc dospělá),
co všechno jsem milovala,
co všechno jsem dělat chtěla,
co všechno jsem nesplnila,
našla, znala, darovala…
Někdo třeba za hlavu to háže.
Já naopak zakládám si
tyhle malé snáře.

Takže proto jsem ty básničky tehdy psala? Abych si je mohla přečíst teď, když už jsem opravdu HODNĚ dospělá?
To setkání s mým velmi mladým JÁ je zvláštní, alespoň pro mne. Něco jako vzkaz přes propast času…

Některé z tehdejších snů mi pochopitelně utekly, některé tak nějak vyšuměly a některé jsem si naopak splnila.
A přestože dnes vidím většinu svých dávných pokusů o poezii jako malé neumělé hromádky naivity a patosu,
mám dojem, že se mé vnímání světa od té doby příliš nezměnilo. Dokonce se mi podařilo najít pár kratinkých textů, nad kterými ani po těch letech neprotáčím panenky o celých třistašedesát stupňů.
Naopak se s lehkou nostalgií shovívavě usmívám.

A tak jsem se rozhodla těch několik zachovat. Znovu je lapit a přesunout ze zaprášeného půdního šuplete nejdříve do virtuálního Šíleného šuplete a po jeho zrušení i sem, ke čtení při kávě a perníku.

První ze dvou výjimek. "Bouřka" byla kdysi dávno uveřejněná v časopise Mladý svět. Jak já byla tehdy hrdá...
Můj první a jediný "úspěch".

Bouřka

Nejdříve pár kapek na chodníku
a jedna na nose
ti řeknou,
že za chvíli svět bude
třpytivý a lesklý,
připravený na ten svátek,
kdy Nebe bude Zemi šeptat
miluji tě
a polibky zasypávat
půdu horkou čekáním.
Za chvíli
Nebe radostí se celé rozsvítí
a nahlas, aby všichni slyšeli
zahřmí:
Země, miluji tě!

Co se nemělo stát

Někdy se čas zastaví a vteřina tě pozdraví,
tak tady mne máš.
A dělej si se mnou teď, co chceš.
Vteřina poťouchlá, vzpomínka tíživá.
Chvíle, kdy jsem přetékala a on to víno zachytil.
Víno, co mu nepatřilo.
Chvíle, kdy jsem přetekla a vykřikla tvé jméno,
a tys to neslyšel.

Doma

Mám ráda své okno
s jediným komínem a Lysou horou
za jemnou mřížkou záclony,
když obloha už zatahuje žaluzie,
aby vybrala si třpytné šperky
a tmavou róbu večerní.
V tichých tónech klavíru a houslí
pak nebe dostává
barvu plátna stříbrného v sále setmělém
a já se těším na program.
V něm každý večer vystupují
všechny hvězdy,
které bydlí nad mým městem.
Nejhezčím ze všech, které znám.

Jabloňový sad

Stromy jdou,
usínají,
řídkou mlhou
sní, jak v máji
s oblohou
květy plátky rozvírají,
na rukou
jablka jim červenají.

Krédo

Dostat se k pramenům tenkým jak vlas.
K pramenům světa, průzračným a čistým.
K pramenům krásy, jednoduchým a prostým.
K pramenům lásky, nahodilým jak úsměv.
Prodírat se, šplhat po kamenech,
přelézat spadlé kmeny.
Klestit si cestu.
Nalézt prameny, a už u nich zůstat.

Lednová noc

Sněží.
Svět ztrácí ostré obrysy,
kontury jemnější mají i tvé sny
a smutky hrany ztupené.
Starosti překryté bělobou zapomnění
na dotek příjemnou,
jak chladný obklad na čele.
Klid k zemi padá
lampami ozářený
se závojem vloček,
v sametu tmy
a v tichu noci lednové.

Nálady

Zelené na lukách
zalitých sluncem,
červeně hedvábné
večer v měkkých polštářích,
oranžově snivé,
bledě modré
v hlubokém prostoru oblohy,
hříšně čokoládové,
a beznadějně černé.
I ty šedivé s vrstvičkou soli
po slzách zbytečných.
Na kousíčky rozstříhané,
na hromádku popadané,
větrem rozfoukané…

Pod splavem

Jako malá
pod splavem
jsem suchou měla skrýš.
Slova tečou,
perlí se a šumí,
ulpívají na rukou.
Někdy plynou tiše,
jindy řvou.
I teď mám svoji skrýš.
Do té dětské vklouzla jsem vždy snadno.
Tahle se mi hledá tíž.
Potřebuji ale nutně,
vidět slovům tvým až na dno.

Podoba

Napjatá struna
zvoní tiše
jen tak pro sebe.
Neslyšíš to.
Jen vidíš, jak se třpytí
a čeká
na jemné pohlazení,
hravý dotek,
prudký úder,
ať se může rozeznít.
Něžně, rozmarně,
či v divokém rytmu naplno.
Napjatá struna čeká.
Struna a já…

V klidu sálu zšeřelého
zvoní neslyšně
jen tak pro sebe
šťastná struna.
Dala hudbu, krásu, lásku.
Rozdala se, naplnila…
Tichá, uvolněná, znavená struna.
Struna a já.

Podzim

Přišustěl,
zežloutl,
opadal.
Vytáhl deštník
a školní aktovku.
Celý les rozsvítil,
do mlhy zabalil,
podpatkem
kalužím
rozkřupl
ledový škraloup.

Ráno

Čerstvě vyloupnutý kaštan
a město po dešti
šli parkem
a křoupali ranní housky.
Zbytkem nakrmili vrabce
a běželi pozdravit tramvaj Babičku.
Pak zamávali vlaštovkám,
co ulétly dětem z počítadel,
a šli se usmívat na lidi.
U velikého domu si koupili noviny,
ale než spočítali poschodí
a zapili to mlékem,
ujel jim autobus
a museli jít k zítřku pěšky.

Říkadlo

Chvíli jsem vrba, chvíli Kukulín.
Mám králičí kožíšek tvých dnů,
kam schovávám svůj splín.
Mám kolotoč tvých nápadů
a houpačku svých snů
a kytek plnou zahradu
a myšlenky snad nekradu.
Jen moudrost občas vypůjčím si
z tlustých knížek klasiků.
Vrátím ji tam, až budu mít svou.
Když dnes tě vezmu za ruku
a půjdem spolu světem po pěšině,
nasbíráme ji snad
cestou necestou…

Samota

Už nemám ráda samotu.
Je živnou půdou. V ní bují rakovina stesku,
co prorůstá mé myšlenky.
Pokaždé, když přijdeš, pane doktore,
odstraníš ložisko a ozáříš mne něhou.
Operace se zdařila a pacient…
Zamávám ti z okna
a než ze šatů mi vyvane vůně tvého podpaží,
jsem nemocná zas.

Sebekritická

My, hejno hloupých hus,
věčně ukejhaných a uvzdychaných,
po bandě chlápků prolhaných.
Klidně snášíme, že do krků nám cpou
své přeslazené šišky těžkých výmyslů.
A zbytky našich snů
spláchnem v louži na dvorku.
My bychom vzhůru k nebesům…
Ale klidně.
Kuchyň v paneláku v osmém patře,
před pekáčem, do pekáče…
K Nebesům pak půjdou naši páni tvorstva
(je to jméno hospody, útočiště pro ženáče).
A když se k nám domů vrátí,
uctíme si naše lordstva:
Maso, buchty, párky, pivo, uzenáče…
jakou kdo má chuť a vkus.
Jsme to ale hejno
pitomoučkých hus.

V pět odpoledne

Domy v cudných závojích mrazivých mlh,
červeň střech si schovávají
v límcích z lišek polárních.
A stromy holým žebrovím do nebe žalují.
Snad závidí…
Snad havranům jejich let,
snad domům chocholy kouřové
a lidské teplo za okny žlutavými.

Večer po dešti

Ráno ještě déšť
štíhlými prstíky
vydloubával v zemi dolíky
a zaséval semínka jezírek.
Ráno ještě déšť
chvatně uklízel
a umýval ovoce na stromech.
Pak odešel
a teď čeká,
až najdu, co štědře nachystal.
Šťavnatou jahodu,
buclatou třešeň,
rybízů hrozen
zdobený poslední jiskřivou kapkou,
když slunce zapadá.

Zimní sen

Padám…
Lehounká, tichá,
na řasách ti začnu tát,
pramínkem tě políbím.
Posbírej mne po vločkách,
když sucho v ústech budeš mít,
čistou vodou já tě napojím.
Posbírej mne po vločkách,
když horkem nedokážeš spát,
čelo tvé já chladem osvěžím.
Posbírej mne po vločkách,
sevři v dlaních
víc…
Víš, já teď spím
ještě víc…
Tmy je pořád míň
a brzy už se probudím.

Konec exkurse proti proudu času. Poslední básnička a zároveň druhá výjimka.
Životopis lásky" jsem napsala pro kamarádku, jako text na její svatební oznámení. Takže ji asi také pár lidí četlo...

Životopis lásky

První den jsem procitala,
druhý den jsem rozkvétala,
třetí den jsem poznávala,
čtvrtý den jsem chtěla umřít.
Pátý den jsem odpouštěla,
šestý den jsem dozrávala,

sedmý den,
ten sváteční,
já teprve svoji práci začínala...