Dovolte, abych se představila:

Ježibaba  Perníková, těší mě.

Opravdu? Kdo že je tedy ta seriózní Dagmar Lachmanová s Tradičním perníkem?

Je to jednoduché. Ježibaba Perníková i Dagmar Lachmanová jsou jedna osoba, která se už téměř třicet let živí perníkem
(a přesto dodnes dokáže projít dveřmi). Hmm, takhle asi ne, že?

Tak jinak. Během těch dlouhých let, zatímco jsem se zabývala  pečením, malováním, a samozřejmě prodáváním perníčků, se ze mne Ježibaba Perníková prostě stala.
Kde a jak k tomu došlo? Ani nevím, tak nějak se to přihodilo.

Maminka, vystudovaná "propagační výtvarnice", ještě hluboko v minulém století před revolucí sebrala odvahu, praštila s prací v propagaci jednoho státního podniku, a vrhla se do neznámých řemeslných vod.
Perníkářským bacilem za pár let nakazila i mne, takže jsem podobně jako ona jednoho krásného dne opustila bezpečné zaměstnání v domě kultury, a udělala stejnou udatnou pitomost.

A víte co? Ani na vteřinu jsem nikdy nelitovala. Krásná tvořivá a voňavá práce, kdy člověk není shora popoháněn šéfem, a na druhou stranu nemusí mít zodpovědnost za zaměstnance.
Ta svoboda... A ta radost, když lidé, co vám koukají na ruce, zatímco na ukázku malujete perníčky, řeknou, jak jste šikovná a jak krásné je máte. Že je až škoda tu nádheru sníst.

Jasně, že se nad perníkářkou neklene celoročně modré nebe. Nepředstavujte si, že nikdy neprší, nemrzne a větřík nezafouká. Přeneseně i doslova.
Víte, kolikrát se mi stalo, že jsem balila stánek v průtrži mračen, vichřici i sněhové vánici, a svým tělem chránila ošatky s perníčky před zničením?
Kolikrát se stalo, že byla nějaká akce postižená hrozným počasím nebo organizátorskou impotencí, takže o ní lidé moc nevěděli, přišlo jich jen pár, a náklady na nájem a projetý benzín přesáhly výdělek?
Kolikrát jsem byla zoufalá, protože stávkovala trouba, nebo se mi bůhvíproč dělaly na upečených korpusech nevzhledné puchýře... No, mockrát.

Přesto vím, že jsem přesně tam, kde jsem vždycky měla být, a dělám to, co jsem dělat chtěla:
Vyrobit těsto se spoustou dobrého medu bez jakýchkoli konzervantů, rozválet ho, vykrájet všechny možné tvary, upéct je, umíchat glazuru z cukru, bílků a trošky octa, část obarvit šťávou z červené řepy, a pak už jen sedět a malovat. Bílou a jemně růžovou.

Zajímalo by vás, jak vypadá můj pracovní rok? Trošku neobvykle. Už v lednu mi začínají Velikonoce, takže se krabice v mé perníkárně plní kraslicemi, zajíčky a beránky.
Poté, co se vrátím domů z Velikonočních slavností, okamžitě propukne léto s folklórními festivaly a řemeslnými jarmarky. A to znamená, že maluji srdce, zvířátka pro děti, a figurky v krojích.
No a už začátkem prázdnin mi nastanou Vánoce. Opravdu. Takhle brzy musím začít, abych měla na adventních trzích  plný a nazdobený stánek.

A pak se prosinec překulí do ledna a všechno začne zase nanovo...