Část první: Jak Rita pátrala až dopátrala

Šéfredaktor Denního věštce se už chystal návštěvu definitivně vyprovodit. Pak se ale zarazil: "Jak dlouho nemůžete zavadit o práci?"

"No... od té doby, co jste..."

"Co jsem vás vyhodil. Ano. Všechny ty žaloby... Časopisy vaše články nechtějí. Kniha o Brumbálovi úplně propadla. A víte proč, Rito? Protože vy bez toho vašeho zatraceného bleskobrku neumíte napsat ani čárku. A s ním jen lži a pomluvy. I když čtivě a zábavně. Takže, mám návrh. Dodejte mi článek. O tom, jak dnes, dva roky po Voldemortově pádu, žije Harry Potter. Pravdivý článek. Fakta a příběh. Potterem autorizovaný. Pokud to dokážete, vezmu vás zpátky."

ooOoo

Sotva za Ritou zapadly dveře, zamnul si spokojeně ruce. Věštec už nutně potřeboval něco opravdu zajímavého na titulní stranu. Ještě před rokem bylo i v létě o čem psát. Letos ale měli novináři opravdové problémy. Smrtijedi byli všichni pochytáni, soudní procesy ukončeny. Sirotci zabezpečeni, vdovy většinou šťastně provdány.

Článek o současném životě hlavního hrdiny by byl to pravé. Jenže se po něm jaksi slehla zem. Po bitvě se ještě účastnil slavnostní ministerské recepce, pak jako svědek několika soudních přelíčení, ale od té doby... nic.

Zoufalou Ritu mu poslal sám Merlin. Jestli o Potterovi někdo dokáže něco vyčmuchat, je to ona.

ooOoo

Pravda. Nudná, šedivá. Kdo o ni stojí? Koho zajímá?!

Rita si nadávala do pitomých hus, že tu práci vzala. Jenže téměř prázdný trezor u Gringottových byl pádný argument.

Tak tedy: Krok první – požádat Pottera a jeho nejbližší přátele o rozhovor.

Po krátkém přemýšlení napsala několik žádostí a ke každé připojila kopii oficiálního doporučujícího dopisu, který z šéfredaktora vymámila. A čekala.

Za dlouhé dva dny přišla první, strohá a ostražitá odpověď. Další vyzněly obdobně. Nikdo ji však neodmítl. To bylo nadějné.

S psaním od Pottera ale sova přiletěla až za tři dny. A veškeré naděje pohřbila.

Nemám zájem. Harry Potter.

ooOoo

Skvěle. Můžeme to zabalit. Sbohem, paní redaktorko.

Rita vztekle mrštila zmuchlaným dopisem do krbu. Pak popadla láhev sherry tak prudce, až to chvíli vypadalo, že poletí stejným směrem. Nakonec si jen třesoucí rukou nalila štědrou dávku a na jeden lok ji vypila. S druhou skleničkou se, už klidnější, posadila ke stolu. Rozložila na něm došlé odpovědi. Vlastně k tomu, aby získala fakta, Pottera nepotřebuje. Jak z něj potom vyrazí ten podpis, o tom bude přemýšlet opravdu až potom.

Kam nejdříve? Odpověď George Weasleyho jí připadala nejméně odměřená. Byla dokonce vtipná. Překvapivé. Pokud věděla, byl ze smrti bratra docela na dně.

ooOoo

Před zavřenými dveřmi ji zarazily hlasy a smích. Zaposlouchala se. Ženský hlas působil zvláštně zasněně. A mužský byl ještě podivnější. Zdálo se, že mění odstín i tóninu téměř po každém slově. Rita ještě chvíli váhala, ale pak zaklepala, vstoupila, a zůstala překvapeně stát.

V křeslech, před portrétem vesele pokřikujícího zrzavého mladíka, seděl George Weasley a hezká blondýnka s velkými, velmi neobvyklými náušnicemi.

"Vítejte, paní Holoubková." George vstal a ukázal rukou na obraz.

"Mého bratra znáte." Pak se hřejivě usmál na dívku.

"A tahle úžasně inspirativní žena, je Lenka Láskorádová. Takže, co pro vás může firma Weasley, Weasley a Láskorádová udělat?"

ooOoo

Byli příjemní, neustále vtipkovali a měli dobré sherry. Rita se snažila přispět k uvolněné náladě několika vlastními příhodami z Bradavic, ve snaze tu trojku trošku víc rozpovídat. Jenže výsledek byl opravdu žalostný:

Přátelé z bývalé Brumbálovy armády se jednou měsíčně scházejí na pokec u Pottera doma. A vznikají tam nečekaná (významný pohled George na Lenku) partnerství. Kde to je, to říci nemohou. Fidelius. Co teď Potter dělá, vlastně ani nevědí. Ale vypadá spokojeně, takže ať je to cokoliv, baví ho to. Vztah s Ginevrou Weasleyovou? Zeptejte se Harryho. Kdo ještě bývá na schůzkách? Pokaždé jiní lidé, kdo má právě čas...

ooOoo

Podobně dopadla také u novomanželů Weasleyových. Před schůzkou si o nich něco zjistila, aby nebyla překvapená jako minule: Hermiona studuje práva, současně na mudlovské i kouzelnické univerzitě. Ronald ukončil bystrozorský kurz o rok dříve a v zaměstnání je vysoce hodnoceno jeho strategické myšlení.

Právnička a bystrozor. No, uvidíme...

Hermiona byla velmi soustředěná a na každou otázku odpovídala další otázkou. Ronald mluvil málo a pátravě si Ritu prohlížel pohledem bystrozora ve službě. Panovala mezi nimi velmi dobře patrná souhra. Očividně jí nechtěli prozradit nic víc než to, co už věděla. A také neprozradili. Rita zauvažovala, proč vlastně všichni se schůzkami souhlasili.

ooOoo

Po prvních dvou návštěvách bylo jasné, že se tímto způsobem nikam nedostane. Rita zamyšleně studovala krátký seznam osob, kterým posílala žádost. Pak se toužebně zahleděla na svůj milovaný bleskobrk.

Kdyby jej tak mohla použít.

Byl očarovaný tak, že z každého, sebemenšího náznaku dokázal vytěžit zajímavou spekulaci.

To by byl článek, povzdechla si. Čekaly ji ještě návštěvy u Ginevry Weasleyové, Hagrida a Minervy McGonagallové. Pokud měla být úspěšnější než dosud, chtělo to pořádnou přípravu. Bleskobrk použít nemůže, ale malého, nenápadného broučka jí šéfredaktor nezakázal.

Tajný, důkladný průzkum před rozhovorem, a hned bude vědět, na co a jak se správně ptát.

ooOoo

Letěla nad bradavickými pozemky. Všude vládl obvyklý odpolední ruch. Studenti se rojili kolem hradu, Hagrid seděl na lavičce před hájenkou a něco si četl. U skleníků stála Prýtová s Křiklanem a diskutovali nad kytkou v květináči. Nic zajímavého.

Rita se rozhodla nejdříve zjistit, co to Hagrid čte. Merlinžel, pozdě. Zahlédla už jen konec:

...blízko sebe. Bude to jako kdysi. Pozdravuj Tesáka a měj se dobře. Harry.

Všimla si ale něčeho zvláštního. Nebyl to pergamen. Byl to mudlovský papír! Trefa! Hagrid určitě něco ví. A když bude šikovná, však zná to jeho: ...to sem ale neměl řikat... dozví se to.

ooOoo

Ke skleníkům mezitím dorazila i ředitelka. Rita se k nim vydala, co kdyby. Ale moc nedoufala. Musela by to být opravdu velká náhoda, aby si ti tři povídali zrovna o Potterovi. Samozřejmě, že nepovídali. Prýtová s Křiklanem Minervě nadšeně vykládali, jak jsou rádi, že už budou prázdniny a po nich že nastoupí noví profesoři a oni budou moci odejít na odpočinek. A jak se těší na jakýsi vzrušující jednatřicátý červenec, po kterém hned odjedou do svého krásného domku s velkou zahradou. Cože? Spolu? Zajímavé. Jenže k ničemu. O tom zatraceném Potterovi, zase jen velikánské, čím dál větší... kulové.

ooOoo

V tak krásný, teplý den byla okna ředitelny dokořán. Rita se ukryla za povlávající záclonou a opatrně popolezla tak, aby viděla dovnitř. Mezi obrazy Severuse Snapea a Albuse Brumbála totiž probíhala velmi zajímavá konverzace:

"...Albusi, to je absurdní!"

"Co je na tom absurdního? Ředitelé Bradavic mohou oddávat."

"Ano. Jenže jsi namalovaný, zapomněl jsi?"

"Samozřejmě že nezapomněl, chlapče. To přece na věci nic nemění."

"Já tedy u té šaškárny v žádném případě asistovat nehodlám!"

"Severusi, obávám se, že budeš muset. Snoubenci si výslovně přejí, abychom je oddávali my oba."

Tak oni se starouškové před důchodem budou brát, pomyslela si Rita pobaveně.

ooOoo

Už několik hodin se soustředěně zabývala tím, že se snažila sepsat a přehledně utřídit získané informace. Přemýšlela, jak by spolu mohly souviset. Bylo jich ale příliš málo. A třebaže se mohly hodit někdy v budoucnu, teď byly nepoužitelné. Jenže z toho, co zbývalo, bez svého bleskobrku žádný článek dohromady nedá. Znechuceně odsunula pergamen. Přece není možné, aby nenarazila na něco opravdu podstatného. Něco jí říkalo, že klíč najde u mladých Weasleyových. Její malý brouček by u nich mohl na něco přijít. A taky u Ginevry Weasleyové. Tam všude ještě musí zaletět, než se vydá na zbývající schůzky jako seriózní novinářka.

ooOoo

Hráči Holyheadských Harpyjí většinou bydleli přímo na stadionu. Rita našla správné okno a usadila se na parapetu. V pokoji stálo před krbem, zády k oknu, vysoké křeslo. Někdo v něm seděl. Viděla nohy v tmavých kalhotách. "Zlato, čekáš dlouho? Trénink se dnes trošku protáhl." Ginevra Weasleyová vyšla úplně nahá z koupelny, přešla ke křeslu a zmizela za opěradlem.

Tady se Potter zašívá, pomyslela si Rita vítězně. No, teď asi hrdličky moc mluvit nebudou. Vrátím se později. Už roztahovala krovky, když se Ginevra postavila a natáhla zvoucím gestem ruku. "Pojď do postele." Nad opěradlem se objevila hlava. Blonďatá hlava. Draco Malfoy!!!

ooOoo

Seděla v květináči, mezi listy nějaké exotické rostliny. Weasleyovi právě večeřeli. Hermiona mluvila a Ronald do dialogu občas přispěl mnohovýznamným hmm.

"...pořád nemůžu uvěřit, že jste všichni zvládli studium za poloviční dobu, i když jsem vás nehonila do učení." Pak kývla hlavou ke krbové římse, kde ležely dvě otevřené mudlovské obálky.

"Naši píšou, že jim kluci dokončili ten skleník. Byl už nejvyšší čas, když je kolem plno sněhu. Jsem ráda, že se už vrátí natrvalo. Jo, od nich je tam dopis taky. Musíme se podívat, jestli ti je ještě akorát ten společenský hábit, zdá se, že jsi zesílil v ramenou..."

ooOoo

Sníh? Je léto! A jací kluci? Mudlovské dopisy? K čemu společenský hábit? Rita byla přesvědčená, že odpovědi leží na krbu. Na chvíli přestala sledovat hovor a plně se soustředila na to, aby se nepozorovaně dostala k dopisům. Povedlo se. Jenže jako lezoucí brouk nedokázala nic přečíst. Nutně potřebovala alespoň kousek vzlétnout. Šum hovoru náhle utichl. Podívala se ke stolu. Zahlédli ji? Ne, líbali se. Teď, nebo nikdy!

Rita zamávala křidélky a vznesla se nad obálky. Stačila ale jen krátce zahlédnout, že obě zpáteční adresy jsou stejné:

Togetherville, Austrálie.

A pak svět najednou úplně zčernal. Na Ritina záda dopadla obrovská tlapa.

ooOoo

Z kocouřích tlapek se dostala. Děkovala Merlinovi za tvrdé krovky. I tak měla ale dojem, že jí po zádech přeběhla tlupa obrů. Ležela v posteli a znuděně listovala novinami. Na titulce byl článek o velmi moderní kouzelnické komunitě v Austrálii. Byl doplněn fotografií tetovaného muže. Seděl za stolem a psal. Na papír. A v ruce držel něco jako opeřený doutník.

Ministr kouzel používá plnicí pero, stálo pod obrázkem.

Ten Věštec už opravdu nemá co psát, pomyslela si otráveně a nalistovala společenskou rubriku. To už bylo zajímavější: Draco Malfoy, majitel klubu Holyheadských Harpyjí a Ginevra Weasleyová, chytačka týmu, oznamují své zasnoubení.

ooOoo

Ritě trvalo tři dny, než si bolavá záda úplně vyléčila. Měla dost času k přemýšlení. Pořád dokola pročítala svoje poznámky. A celou dobu se nemohla zbavit dojmu, že je mezi nimi něco opravdu důležitého. Něco, co ostatní poznatky poskládá do přehledného obrázku, pokud si tu informaci správně vyloží. V získávání faktů se blížila do finále. Brouk udělal všechno, co mohl, ostatní už bylo na novinářce. Zbývali jen Minerva, Hagrid a Ginevra, zanedlouho Malfoyová. U ní by něco zjistit mohla. Holka už určitě nemá potřebu Pottera chránit. Každopádně, pokud jí ti tři neposkytnou nějaký spojovací článek, bude to asi muset odpískat.

ooOoo

Ač nerada, musela Ginevřinu taktiku obdivovat. Ať se Rita snažila sebevíc, ať položila jakoukoli otázku, zahrnula ji zrzka vodopádem chvalozpěvu na Malfoye. Hagrid zklamal taky. Tlachal o svém zvěřinci, o tom, jak měl Filch co dělat, aby uklidil Velkou síň po závěrečném školním večírku, o domácích skřítcích, kteří se o prázdninách nudí a jsou rádi, že můžou alespoň vylepšovat byt pro nové profesory... Neřekl prostě nic, co by Rita mohla použít.

To není možné! Hagrida snad někdo proškolil!

Začalo v ní klíčit podezření.

Proč vlastně všichni souhlasili se schůzkami? Domluvili se! Chtěli ji zabavit a zmást, aby se nedobrala pravdy!!!

ooOoo

Poslední schůzka s Minervou McGonagallovou Ritě její domněnky potvrdila. Ředitelka seděla rovně jako pravítko, a dávala najevo, že nehodlá odpovědět na nic víc než na pozdrav. Přísně odsekávala slova o své zaneprázdněnosti a Rita se jen snažila získat čas, aby si mohla prohlédnout věci na jejím pracovním stole. Zdálo se jí totiž, že v hromadě pergamenů zahlédla mudlovský papír. Jak se k němu ale dostat?

Náhoda jí tentokrát přála. Minerva kýchla. A ještě jednou. Když kýchla potřetí, proud vzduchu nadzvedl dva horní pergameny a Rita na moment zahlédla papír a na něm zajímavý znak. Něco jako erb. Nikdy takový neviděla.

ooOoo

Listovala tlustým svazkem Erby a znaky od středověku po současnost.

A našla to! Na předposlední straně. I s krátkým článkem. Rita požádala knihovnici o kopii a přemístila se rovnou domů. Pergamen přiložila k ostatním poznámkám.

Togetherville je nejmladší univerzita v Austrálii. Výuka revolučně spojuje výsledky kouzelnické a mudlovské vědy. Vyučujícími jsou kouzelníci i mudlovští vědci. Univerzitu obklopuje malé městečko, ve kterém žijí kouzelníci a mudlové vyňatí ze zákona o utajení...

Trošku se jí třásla ruka, když si přitahovala brk a pergamen. Ve chvíli, kdy přivazovala dopis na nohu své sovičce, už byla úplně klidná. Musí být trpělivá. Jen tři dny...

ooOoo

Sova ale napínala její trpělivost ještě o den déle. Teprve čtvrtého večera se ozvalo známé ťukání na okno. Když však Rita otevřela dopis z Togethervillské univerzity, s úlevou vydechla.

Byl tam!

Na seznamu letošních absolventů. Harry Potter. Získal titul mistra v oboru Magická chemie. Už chtěla seznam odložit, když zalétla očima o několik řádků výše. Neville Longbottom, mistr v oboru Čarodějná botanika. Ale ovšem, vždyť to není až tak překvapivé. V Bradavicích přece očekávají dva nové profesory.

Vůbec tomu nemohla uvěřit. Fakta měla všechna před sebou. Ověřená fakta. A příběh se nad nimi vznášel, jako barevný obraz. Jen jej popsat...

ooOoo

Rita si myslela, že má téměř vyhráno. Jenže seděla nad prací už druhý den a pořád to nebylo ono. Něco tomu chybělo. Završení. Třešinka na dortu. Jistě, Potter je překvapivě lektvarovým mistrem. Samozřejmě, studium ukončil v polovičním čase. Ovšem, je po Snapeovi nejmladším profesorem v Bradavicích...

Hm, to je Longbottom taky. Zajímavé, že se o něm nikdy nikdo nezmínil. Dávali si dobrý pozor, protože byl v Austrálii s Potterem.

Rita si přitáhla své poznámky a znovu se do nich pozorně začetla. Pomalu se začala usmívat. No jasně! Jak mohla být tak slepá? Vzala si čistý pergamen a začala úplně znovu.

ooOoo

Tak. Hotovo. Konečně byla spokojená. A v hlavě se jí začínal rodit plán, jak přimět Pottera k podpisu. Tušila, kdo stál za tím komplotem na ochranu jeho soukromí. Právnička a bystrozor. Inteligence a strategie. Manželé Weasleyovi. A ti jí, ať chtějí, nebo ne, pomohou.

O podmínkách dohody s Denním Věštcem nemají ani potuchy. To jí dává určitý manévrovací prostor. Rita si sedla a napsala dopis. Na formulacích si dala velmi záležet. Přiložila kopii svého článku. Vypustila sovu a čekala. Tentokrát to bylo velmi krátké. Stejně jako odpověď:

Očekáváme Vás u nás doma, zítra v pět odpoledne. Hermiona a Ronald Weasleyovi.

ooOoo

V obýváku Weasleyových to bzučelo jako v úle. Byli tam všichni, včetně Draca Malfoye. Nechyběl ani Hagrid. Když Rita vešla, ztichli. Pak promluvila Hermiona.

"Harry, myslím, že bys ten článek podepsat měl. Všichni jsme jej četli a žádná lež tam není. Rita slíbila, že to neuveřejní dříve než v den svatby. Nejbližší dva týdny vás tak novináři obtěžovat nebudou".

Potter se rozhlédl.

Za všechny odpověděl na nevyslovenou otázku Ronald. "Já bych to podepsal. Pokud by to vypustila teď, nebudete moct ani na Příčnou."

"Neve?" obrátil se Harry na svého snoubence.

"Podepiš, Harry. Není tam nic, co bych nepodepsal i já."

ooOoo

Seděla ve svém oblíbeném křesle před krbem a popíjela sherry. V prstech si zamyšleně pohrávala s bleskobrkem. Nakonec jej položila na levou dlaň a pravou rukou sáhla po hůlce. Brk doplachtil do krbu, zachvěl se nad plameny, vzplál, zčernal a navždy zmizel. Zasmrdělo to.

Rita žádnou lítost necítila. Teď už ne. Její budoucnost rozhodně nevypadala šedivě. Článek, který dnes odevzdala, byl opravdu velmi krotký. Ale svůj účel splnil. Potter jej schválil a ona byla opět redaktorkou Denního věštce. A navíc, při jeho psaní pochopila veledůležitou věc. Vědoucně se usmála.

Taková PRAVDA. Dokáže udělat taky pořádný rozruch. Když se SPRÁVNĚ podá...

Část druhá: Jak k tomu mohlo dojít? aneb, co Rita nevypátrala

Příběh o souznění, které našli Harry a Neville

Těsně po bitvě si Harry říkal, že na povídání s Ginny bude mít celý život. Ve skutečnosti jim na to, aby si řekli všechno, co měli na srdci, stačilo jediné odpoledne. Oba věděli, že si nechtějí ze svých životů zmizet. Zároveň však s určitostí pochopili, že si je nedokážou vzájemně naplnit. Drželi se za ruce, pak se objali. Dlouho stáli a užívali si tu pokojnou chvíli. Plakat nebylo proč. Usmáli se na sebe.

"Co teď budeš dělat, Gin?"

"Nevím. Možná famfrpál? A ty?"

"Nevím. Možná studovat lektvary?"

Ginny vyprskla smíchy. "Jo, to je to pravé. Ty a s tebou Neville."

ooOoo

Až do konce srpna byla jeho budoucnost jasná. Ředitelka nabídla všem, kteří letos nemohli řádně složit OVCE, intenzivní kursy, aby je mohli absolvovat koncem prázdnin. Na to, co tak rozesmálo Ginny, si vzpomněl o několik dní později. Jedním ze studentů, kteří uklízeli Komnatu nejvyšší potřeby, byl právě Neville. Přinesl mu špinavou, ale nepoškozenou učebnici Prince dvojí krve. Harry poděkoval. Nevěděl, co ještě říct, a tak se zeptal:

"Co teď budeš dělat, Neve?"

"Jako po zkouškách? Chtěl bych tady učit bylinkářství. Takže univerzita. A ty?"

"Myslím," Harry se dlouze odmlčel, pak pohlédl na ušmudlanou knížku. "Myslím, že bych taky rád učil."

ooOoo

Neville položil květiny na pískovcový náhrobek. Babička odpočívala, stejně jako ostatní obránci hradu, na malém hřbitůvku na bradavických pozemcích.

Rozhodl se, že zůstane přes léto ve škole. V prázdném domě sám být nechtěl a tady alespoň vypomůže s opravami hradu, než v září odjede na univerzitu. Několik lidí z jeho ročníku stejně zůstávalo také, aby se připravili na mimořádný termín OVCE.

Na zpáteční cestě jej uviděl, jako vždy, na oblém kameni u jezera. Sedával tam, něco si buď četl, nebo jen tak hleděl na vodu. Byla z něj cítit melancholie, kterou Neville chápal.

"Ahoj, dneska je venku moc fajn, že?"

ooOoo

Harry vzhlédl, usmál se a kousek se posunul. Neville se posadil vedle něj. Bylo opravdu příjemné vnímat teplo, které se mu do těla rozlévalo ze sluncem vyhřátého kamene, a ze stehna, kterým se Harryho dotýkal. Stal se z toho zvyk, na který se každý den těšil.

Prvních několik večerů společně mlčeli. Postupně ale začali mluvit. Povídali si o rodičích, o lidech, které ztratili, o tom, jestli jsou, nebo nejsou osamělí. Ale hlavně o životě, který je čeká. O svobodném životě, ve kterém už budou všechna rozhodnutí jen jejich vlastní.

S údivem zjišťovali, jak se jejich smutky, doufání a přání podobají.

ooOoo

Vraceli se z návštěvy Nevillových rodičů. Chodili tam společně každý týden. Vlastně, čím dál víc věcí dělali společně. Stejně jako Ron a Hermiona. Občas sice šli někam ve čtyřech, ale většinou trávily obě dvojice volný čas odděleně.

Kdy vůbec přestali být s Nevillem dobří kamarádi? Kdy se z nich stal pár?

Harry se zarazil a položil svému... příteli ruku na rameno. Neville se zastavil a otočil se k němu.

Stáli a dívali se jeden druhému do očí. Už nějaký čas to oba tušili. Přesto je ale to, co uviděli, naplnilo úžasem. Jejich duše se dotýkaly, hladily, prolínaly a ... hluboce milovaly.

Příběh o Hermioně a Ronovi, ale hlavně o oporách v dobrém i ve zlém

"Už to nevydržím. Musím do Austrálie. Najít naše," řekla najednou Hermiona. Ruka s hůlkou jí klesla a velký kvádr, který levitovala ve snaze jej vrátit na vrchol zdi, se s rachotem zřítil. Byl pátý den po bitvě. Ředitelka zrušila do konce května výuku a mladší studenty poslala domů. Starší pomáhali při rekonstrukci hradu nebo na ošetřovně.

"Musíme," opravil ji Ron.

"Všichni? Půjdete se mnou?"

"Jen já. Harry by měl raději zůstat tady. Kvůli Ginny."

Hermiona se na Rona překvapeně podívala. On si toho všiml? "Máš pravdu. Měli by si promluvit. Chodí kolem sebe, jako by se jeden druhého báli."

ooOoo

Najít dva mudly, když znáte jejich jména a dotyční se neskrývají, není moc těžké, ani když se jedná o tak veliké město, jakým je Sydney. Zvládli to docela rychle. Ale výsledek byl překvapivý. Žádná zubní ordinace. Rodiče pracovali jako učitelé...

Teď s Ronem seděli na lavičce před místní školou pro ošetřovatelky a čekali. Trvalo jen chvíli, než zaskřípěly brzdy a u chodníku zastavil kabriolet. Hermioně se prudce rozbušilo srdce, když uviděla řidiče a vzápětí hnědovlasou ženu, která se od budovy k autu rozběhla. Než mohla nastoupit, Hermiona je oba oslovila:

"Jste manželé Rangerovi? Máme pro vás důležité zprávy z Anglie."

ooOoo

Často si představovala, co se stane, až vysloví zpětnou inkantaci. Připravovala se na komplikované vysvětlování, křik, výčitky, nebo uražené mlčení. Doufala v pochopení a odpuštění. To, co se událo poté, co její hlas dozněl, opravdu nečekala.

"Holčičko naše! My to věděli!" vykřikla Jane Grangerová, než ji sevřela v uplakaném objetí.

"Konečně," vydechl Robert Granger a v příštím okamžiku je v náruči tiskl obě. Hermiona se jich pevně držela, slzy se jí řinuly z očí a byla tak šťastná, že si nejprve vůbec neuvědomila, co to její rodiče vlastně řekli.

Dokud nepromluvil Ron: "Co myslíte tím konečně? A co jste věděli?"

ooOoo

Grangerovi na sebe pohlédli. "Věděli jsme, že už nesmíme žít své životy, ale že to není navždy. Že si musíme změnit jména a jako Rangerovi odjet do Sydney. Nevěděli jsme proč. Pak jsme v Londýně uviděli létat velké černé stvůry a pochopili, že to je ten důvod," zodpověděl obě otázky Robert.

Ron s Hermionou na ně nevěřícně zírali.

"To ale znamená," začal Ron,

"že musíte být oba motáci," dokončili větu s Hermionou současně.

"A já na vás použila slabší paměťové kouzlo. Jako na mudly," dodala užasle Hermiona. "Co jste si ještě pamatovali?"

"Že máme dceru," usmála se přes slzy Jane.

ooOoo

Dva týdny, které strávili v Sydney, byly zvláštní. Rodiče chtěli vědět úplně všechno o světě, ve kterém najednou měli i své vlastní místo. Hermiona jim proto předplatila Denního Věštce a dvoje australské kouzelnické noviny.

Vůbec ji pak nepřekvapilo, že když máma našla inzerát kouzelnické univerzity v Togethervillu, přijali s tátou nadšeně a bez váhání místa tamních profesorů. Škola hledala odborníky, nejlépe motáky, obeznámené s mudlovským světem. Původně začali oba učit proto, že doufali, že tak narazí na svou ztracenou dceru. Učitelské povolání si ale zamilovali.

Ron byl naopak fascinovaný mudlovskými vynálezy. Vodovodem počínaje a zjištěním, že mudlové také létají, konče.

ooOoo

Domů cestovali letadlem. Hermiona byla ráda. Potřebovala přemýšlet.

Milovala Rona. Ještě před měsícem si však nebyla jistá, jestli je to vážně na celý život. Pak ale přišla bitva, úmorná dřina při opravách hradu a Austrálie. Všude byli většinou sami dva a najednou vynikly věci, kterých si dříve nestačila všimnout. Naposledy, když začínali hledat rodiče a ona nervózně chrlila jeden nápad za druhým a nevěděla odkud začít. Ron ji mlčky objal a pak celé hledání detailně naplánoval.

Překvapeně zjišťovala, že je jí opravdovou oporou. Podívala se na něj.

Usmál se a její ruce, volně sepnuté v klíně, přikryla velká teplá dlaň.

Příběh o Ginny a Dracovi a o plameni, který dokáže rozpustit led

Na Harryho otázku: "Co teď budeš dělat, Gin?" vyhrkla bez přemýšlení: "Famfrpál." A bylo to správně. V sedmém ročníku dostala kapitánskou pásku a Nebelvír opět získal pohár. Po posledním zápase za ní přišel trenér Holyheadských Harpyjí a pozval ji na konkurs. Věděla, že chytače klubu zatkli jako smrtijeda a měla v plánu se o to místo zajímat. Že si ji našli sami, považovala za dobré znamení.

Když se dostavila na stadion, byla odhodlaná ten post vybojovat. Nebylo ale třeba. Na "konkurs" dorazila jen ona. Klub se totiž topil v dluzích. Majitel byl také usvědčený smrtijed, a jeho majetek zabavilo ministerstvo.

ooOoo

To ale Ginny pramálo zajímalo. Hrála by i zadarmo. Hned první zápas díky ní vyhráli a v klubu zavládla euforie. Navíc to vypadalo, že se konečně objevil bohatý sponzor.

"Gin, nebuď tady dlouho. Nezapomeň! Večeře s novým majitelem!" Křikl na ni trenér. Ostatní už odešli do šaten, ale ona se jako po každém tréninku chtěla ještě sama proletět. Nabrala rychlost a vyrazila proti zapadajícímu slunci. Kroužila nad stadionem a nadšeně vnímala vítr, který jí hvízdal v uších. Sáhla dozadu a strhla stužku, která jí poutala vlasy. Osvobozené z ohonu jí teď divoce vířily kolem obličeje. Radostí hlasitě zavýskla. Milovala létání!

ooOoo

Písničku slýchal v mudlovském baru, kam pravidelně chodíval už více než rok, který uplynul od války. Jedině tam na něj nedoléhaly rodičovské otázky, jejich plány a jeho vlastní mrazivé myšlenky o smyslu toho všeho. Jen seděl, popíjel a dokola poslouchal postaršího klavíristu:

"Jste v tom po krk, i když nevinně,"

informovala mě věštkyně.

"Ať to prosím pána neleká,

ale kdosi jede z daleka.

Vidím ženu, jak se blíží tmou.

Dlaně horké, hlavu ohnivou.

No a vám je zřejmě souzené

Stát se Strážcem toho Plamene."

Ze zamyšlení jej vytrhl otcův naléhavý hlas: "Famfrpál! TEN obchod by tě snad zajímat mohl?"

ooOoo

Když nově zakoupený famfrpálový klub dostal na starost, ani moc neprotestoval. Věděl, že stejně nemůže strávit zbytek života na barové židličce.

S povzdechem zapnul poslední knoflík společenského hábitu a přemístil se přímo na stadion, kde jako nový šéf pořádal seznamovací večeři.

Při dopadu se lehce zakymácel, oslněn zapadajícím sluncem. Obzor hořel a Dracovi připadalo, že jeden z plamenů letí přímo na něj. Na poslední chvíli však strhl střemhlavý pád a ladně se snesl k zemi kousek vedle.

"Ahoj, tak jsi tady," ozvalo se, a před Dracem stála Ginny Weasleyová s rozpuštěnými, zcuchanými vlasy, ve kterých právě dohasínaly poslední sluneční paprsky.

Příběh o tom, jak Lenka chtěla, aby byli George a Fred zase spolu

Pouštěla svůj hlas jen tak po větru. Beze slov. Ráda si při práci zpívala.

Když jej po delší době uviděla, jako by to ani nebyl on. Zmenšil se a zešedl. Zrzavé vlasy na něm působily jaksi nepatřičně. Jako na křiklavě kolorované černobílé fotografii.

Zatoužila jej znovu rozsvítit. Proto teď stála před svým stojanem a na plátně pomalu oživovala tu druhou tvář. Na rozdíl od jiných lidí, ona neměla nikdy problém je od sebe rozlišit. Nebyli stejní, i když patřili nerozlučně k sobě. Věděla, že až malbu dokončí, George dokáže Fredův obraz příslušnou inkantací probudit. Propojená magie blíženců mu to umožní.

ooOoo

Od chvíle, kdy mu Lenka řekla, do čeho se chce pustit, měl dojem, že se zmrtvělý svět dal znovu pomalu do pohybu. Zároveň však v její přítomnosti cítil zvláštní klid.

Teď byl ale nervózní, jako nikdy. Lenka tiše sledovala, jak zkouší, čím dál nespokojenější, pověsit obraz na různá místa.

"A co tohle?" Vzala hůlku, odsunula ode zdi jedno čalouněné křeslo a obraz umístila místo něj, s rámem přímo na podlaze. Ještě jednou mávla hůlkou a rám změnil barvu na bílou, takže téměř splýval se zdí. Skoro to vypadalo, že Fred jen spí v jednom z křesel rozestavěných kolem malého stolku.

ooOoo

Probudil se s trhnutím. Kde to usnul? Křeslo, ve kterém seděl, znal. Stejné mají v kanceláři nad obchodem. Rozhlédl se kolem. V kanceláři nebyl.

I když... pohlédl k širokým otevřeným dveřím, které měl před sebou. Za nimi stála další dvě známá křesla a nízký stůl. To bylo divné. Kdo by postavil nábytek do průchodu mezi dvě místnosti? Udělal dva kroky směrem ke dveřím a strnul. Byla tam opravdu jejich kancelář.

A v ní stál George. V jedné ruce hůlku a v druhé drtil tak silně, až mu zbělely klouby, dlaň Lenky Láskorádové. "Ahoj bráško," hlesl. A pak se rozesmál.

Příběh o tom, co Hagrid doopravdy cítí

Hagrid strčil plech s griliášovými hrudkami do trouby a utřel si ruce do čisté utěrky. Pak vzal velmi opatrně z hromádky pergamenů ten poslední a posadil se na své oblíbené místo, na lavičku před hájenkou. Rád si četl dopisy od Olympy několikrát. Psávala mu s železnou pravidelností každý týden. Nadýmal se pýchou, že zrovna on zaujal tak nádhernou a chytrou čarodějku.

"Úžasná žencká. Musela mít takovejch nápadníků! Na každym prstu nejmíň deset."

Obdivoval na ní úplně všechno. Vzpomněl si na jejich poslední společný víkend ve srubu v horách a příjemně mu zacukalo v kalhotách. Nikdy v životě nebyl tak šťastný.

ooOoo

Složil dopis a rozhlédl se kolem sebe. Začínal podzim a listí na stromech se krásně vybarvovalo. Pohled na hrad už byl zase jako před bitvou, ředitelka ho znovu jmenovala profesorem péče o kouzelné tvory. Nebylo vlastně nic, co by kalilo ten dokonalý pocit. Jenže zkušenosti Hagridovi říkaly, že vždycky, když všechno vypadá až moc dobře, najde se něco, na co zapomněl, a co začíná pomalu a nenápadně smrdět... Dumal chvíli nad tou neobvykle hlubokou myšlenkou a pak začichal.

"Tady ale dovopravdy něco smrdí… Griliášový hrudky! U Merlinovejch posranejch gatí!! Už zas!!! Já snad to cukroví nikdá nevyndám z trouby včas."

Příběh o tom, že Minerva skutečně je ředitelkou

Minerva zamyšleně pozorovala téměř prázdnou lahvičku. Má nebo nemá?
V posledních dnech by bez posilujícího lektvaru nedokázala vůbec fungovat. Všichni, kdo se po bitvě zapojili do práce na ošetřovně a při obnově poničeného hradu, už padali únavou. Ona ale měla navíc zodpovědnost. Od samého počátku se na ni všichni obraceli, jako na někoho, kdo má rozhodovat. A někteří jí dokonce začali říkat paní ředitelko.

Vůbec se tak necítila. Bydlela pořád ve svých pokojích a chod školy řídila ze svého kabinetu. V ředitelně byla od bitvy jen jednou. Aby si v Brumbálově myslánce prohlédla a pak dobře uschovala vzpomínky Severuse Snapea.

ooOoo

Povzdechla si a sáhla po lahvičce, poslední ze zásob geniálního lektvaristy a bývalého ředitele. Přerušil ji známý hlas, vycházející z obrazu rozkvetlé louky naproti jejímu stolu.

"Minervo, co kdybys místo toho už konečně alespoň na chvíli zašla se mnou do ředitelny."

"Nerozumím, Albusi. Místo posilujícího lektvaru chůze do schodů?"

Nebýt Brumbála, těžko by všechno zvládala tak efektivně. Zaměstnal všechny portréty a bradavické duchy a společně podrobně zmapovali veškeré škody. Pak jí pomohl naplánovat nejlepší postup prací. Přesouval se z jednoho obrazu do druhého, pomáhal jí, radil a povzbuzoval. Byla mu vděčná. Jen to jeho neustálé nucení, ať se přestěhuje, nechápala.

ooOoo

Chrlič se úslužně odsunul, aniž by cokoli řekla. Zvláštní, pomyslela si. Nechce žádné heslo?

Když vešla do ředitelny, ucítila to okamžitě. Ta místnost ji vítala! Navíc si uvědomila, že se najednou cítí jako po dávce Severusova životabudiče. Nohy i svaly celého těla ji přestaly bolet a hlava byla nějak lehčí a myšlenky jasnější. Rozhlédla se. Všechny portréty se na ni usmívaly. Nespal ani jediný. Až na jeden prázdný rám s cedulkou Severus Snape, byly všechny obrazy obsazené. Pak se ozval hlas Albuse Brumbála:

"Minervo McGonagallová, dovol, abych tě zde, v srdci hradu, jménem sboru bývalých ředitelů, přivítal jako naši nástupkyni."

ooOoo

"Žertuješ, Albusi? Ministerstvo mě ještě ani nenavrhlo."

"To nic neznamená. Rádi by si mysleli, že o tom rozhodují, ale ve skutečnosti mohou jen potvrdit přání zakladatelů. Vzpomeň si na Umbridgeovou. Bradavice ji nikdy nepřijaly. Práh srdce hradu nepřekročila."

"Srdce hradu?"

"Ano. Ředitelna je místem, odkud magie zakladatelů vychází. Všichni, kdo kdy usedli do ředitelského křesla, to pocítili. Říká se, že Bradavice jsou tak silné, jak silný je jejich ředitel. Platí to však taky obráceně. Dlouhověkost ředitelů je přece pověstná. Vím, moje ruka. Ta kletba byla ale příliš silná. Nebýt bradavické magie, Severusovy znalosti by nepomohly. Nepřežil bych ani den."

ooOoo

"Dobrou noc, Minervo."

"Tobě taky, Albusi". Minerva za sebou s úsměvem zavřela dveře své ložnice. Dnes večer konečně porazila Albuse v partii dámy. Hrávali spolu každý večer ode dne, kdy se přestěhovala do ředitelských pokojů. Měl pravdu. Všechny povinnosti teď zvládala s mnohem menším úsilím. Pomáhala jí magie zakladatelů. Myslela na ně jako na své druhé rodiče. Na nic už nebyla sama. Tam, kde měli jiní lidé podporu rodiny, měla ona obrazy bývalých ředitelů. Byli tu jen pro ni, kdykoli je potřebovala.

A Albus... odraz duše, zbavený aury nejmocnějšího čaroděje a tíhy zodpovědnosti, byl jí tím nejlepším, nejmilejším přítelem.

Příběh o Pomoně a Horáciovi a o jednom večeru na konci léta

Zaposlouchala se a trošku zasnila. Barokní hudba... Tu měla její maminka nejraději. Drobná štíhlá plavovláska z kouzelnické rodiny odněkud z východní Evropy. Byla moták a koncertní umělkyně. Hrála na violoncello.

Tatínek byl naopak vysoký, hřmotný, tmavovlasý mudla. Měl velké zahradnictví na okraji Londýna. Byli opravdu zvláštní pár. A celý život se milovali. Když zestárli, zemřeli společně. Na jejich dům spadla bomba v té nesmyslné mudlovské válce.

Pomona pak byla od té doby úplně sama. Naštěstí měla Bradavice. A v nich svou milovanou práci, studenty, své rostliny a skleníky. Byla ve všem po tatínkovi. Jen lásku k hudbě zdědila po mamince.

ooOoo

Skladba dohrála a ona vzhlédla od práce, aby se podívala, jak bude Horácio vyměňovat černý kotouč za jiný. Od bitvy uběhly tři dny. Celý čas, jen s krátkými přestávkami na nejnutnější spánek, pracovali na výrobě lektvarů pro přeplněnou ošetřovnu. Za tu dobu se velmi sehráli. Horácio vařil a ona se věnovala sklízení a přípravě rostlinných ingrediencí tak, aby měl vše neustále při ruce.

Přenoska gramofonu zachrastila, jak dosedla na desku, a Pomona se zase sklonila k práci. Vyrušilo ji třesknutí míchátka o kotlík a dutá rána.

"Co se to..." nedořekla. Její kolega ležel na podlaze a byl očividně v bezvědomí.

ooOoo

"Nedělejte si starosti, Pomono, byla to jen slabost. Vidíte, že už je mi docela dobře. Stačila jedna ampulka posilňujícího lektvaru."

"Jistě, Horácio, ale kolikátá už byla, za poslední dny? Rozhodně potřebujete pořádný odpočinek. V laboratoři vás zastoupím a pomůže mi některý student." Naposledy se na něj starostlivě zadívala a zavřela za sebou dveře.

Okamžitě pocítil ztrátu něčeho velmi příjemného, hřejivého. Odpočinek. Samozřejmě. Dokonce by měl konečně jít na odpočinek. Učení ho docela zmáhalo. Jenže už to jednou zkusil a ta opuštěnost byla k nevydržení. Vlastně se Brumbálem tehdy nechal přemluvit k návratu hlavně kvůli tomu, aby se jí zbavil.

ooOoo

Pomona už sotva stála na nohou. Před Horáciem se snažila vypadat čile, jinak by ho nepřinutila si odpočinout, ale i ji ten zápřah vysiloval. Taky už jí nebylo třicet. Pomalu se blížila věku, kdy by měla myslet na odchod do penze. Ta představa ji ale děsila. V Bradavicích byla doma. Mimo ně by ji čekala jen nekonečná osamělost. A čím by se tam venku vůbec zaměstnala?

Snad aby si dokázala, že má stále dost sil, se přemáhala a dál krájela, drtila, sekala a strouhala.

Nakonec ji ale únava dohnala a musela se přece jen nechat vystřídat dalším z Křiklanových studentů.

ooOoo

Později se zašla podívat, jak se Horáciovi daří. Opravdu vypadal lépe. Pustil Händela a pozval ji na čaj. Přijala ráda. Na chvíli, než se zase společně vrátí do práce.

Přešly prázdniny, školní rok, znovu prázdniny a začal další školní rok. Seděli večer s Horáciem v příjemně vyhřátém skleníku, s výhledem na podzimní přírodu. Popíjeli čaj a poslouchali Vivaldiho, tentokrát z Pomoniny sbírky. Od toho prvního pozvání se scházeli pravidelně. Hovořili o práci, o rostlinách o svých zážitcích z dovolených, a hlavně si navzájem pouštěli svou oblíbenou hudbu. Měli podobný vkus. Také čaj měli rádi připravený stejně. S mlékem, bez cukru.

ooOoo

Pomalu doznívaly poslední tóny.

"Krásný večer. Je to jako s našimi životy. Konec léta, před námi podzim…" promluvil do ticha Horácio.

S porozuměním na něj pohlédla.

"Pomono, směl bych vám něco navrhnout?" pokračoval. "Až se příští rok vrátí pan Potter z univerzity, nastoupí na moje místo. Už jsem s ním mluvil. Odejdu na odpočinek. Rád bych si pořídil malý domek se zahradou. Pěstoval bylinky, vařil lektvary pro lékárny... Byl bych šťastný, kdybyste odešla se mnou. Nástupce už také máte..." zakončil znejistěle.

Pomona se usmála. "Moc ráda, Horácio. Ten podzim je hned nějak barevnější, když se na něj člověk nedívá sám."

Příběh o portrétu a odrazu duše Severuse Snapea

Hlas Armanda Dippeta dozněl a vystřídal ho výbuch smíchu. Minerva raději položila svůj šálek, aby neskončila nedůstojně pobryndaná. Netušila, že jsou její bývalí kolegové tak vtipní. Zvykla si s nimi při čaji probírat záležitosti Bradavic. Začali tomu říkat rodinná rada. Uvolněná atmosféra tomu také odpovídala. Jediný, kdo se ve svém portrétu nikdy neukázal, byl Severus Snape.

Nebyl tady ani dnes, kdy řešili naléhavý problém: Mladá profesorka OPČM oznámila, že po prázdninách už nebude moci nastoupit, protože čeká dítě. Minerva doufala, že se Severus objeví alespoň zítra, v den prvního výročí bitvy, aby nemusela postavit vázu s květinami k prázdnému rámu.

ooOoo

Stál na svém oblíbeném místě. Strmý útes čněl vysoko nad nebývale klidnou mořskou hladinou, ve které se zrcadlilo hvězdné nebe. Obraz visel na konci slepé chodby na samém vrcholku astronomické věže. Nikdo tam nechodil a Severus tak měl jistý pocit soukromí. Stejně mu ale chyběl alespoň malý prostor, kde by za sebou mohl zavřít dveře.

Když před rokem otevřel oči, uviděl před sebou ředitelnu a pochopil, že už je jen namalovaným odrazem svého vědomí, pocítil zlost. Proč!? Co po mně Bradavice ještě chtějí!? Do konce věčnosti tady budu podřimovat všem na očích v zarámovaném křesle!? Jako v panoptiku? Rozhodně ne!

ooOoo

První měsíce strávil toulkami po bradavických obrazech. Vyhýbal se místům, kudy chodívali ve větším počtu obyvatelé hradu a taky, jak si zvykl jim pro sebe říkat, obydleným rámům. Přesto zbývalo dost míst k prozkoumání. Bradavice oplývaly množstvím pláten s krajinami z celého světa. Severus navštívil mořské pláže, příjemná lesní zákoutí, prosluněné polní cesty i vysoké horské štíty.

Hlad necítil, ale když dostal na cokoli chuť, chodíval do pátého patra, kde visel obraz opulentní hostiny. Různých zátiší s ovocem nebo lahvemi vína bylo na hradě také dost. Zaujalo ho, že cokoli snědl nebo vypil, objevilo se vzápětí zase na svém místě.

ooOoo

Zpočátku ho jeho neobvyklá existence dokonce těšila. Zmizely mlýnské kameny dvou pánů, které jej většinu času drtily. Najednou byl téměř svobodný. Přesto byl rozhodnut, že se na protest proti svému nedobrovolnému návratu do "života" už nikdy ve vlastním rámu v ředitelně neobjeví. Ignorovat občasné volání současné ředitelky a neuposlechnout, bylo vskutku snadné. Tu skutečnost si téměř škodolibě užíval.

Po nějaké době ale zjistil, že už nemá, co by objevoval, a jeho hněv se pomalu rozpouštěl a vytrácel. Scházela mu jakákoli činnost, nebo alespoň malé zdání smyslu jeho bytí. Dodržet své předsevzetí a neslyšet Minervino volání, bylo čím dál tím těžší.

ooOoo

Opět pocítil volání. Nebyl to rozkaz. Spíše laskavá prosba. Ne! Jednoznačně ne! Prudce se otočil a hleděl na mírný příboj pod útesem.

"Zdravím tě, Severusi. Dlouho jsme se neviděli."

Brumbál! Mohl tušit, že dnes to Minerva jen tak nevzdá. Pevně na chvíli zavřel oči, než se k příchozímu otočil. "Ano, Albusi. A doufal jsem, že to tak už zůstane."

"Stále rozzlobený, můj chlapče? Přece jsi musel vědět, že tě čeká tato... existence."

"Neměl jsem čas o tom přemýšlet."

"Chápu. Zato teď jsi měl času víc než dost. Jak sis užil... dovolenou? Bradavické obrazy jsou velmi vhodné k cestování, že ano?"

ooOoo

"Konečně! Moc ráda tě zase vidím." Minerva udělala pár kroků k Severusově portrétu, jako by mu chtěla na přivítanou podat ruku.

"Dobrý večer," zavrčel a s uspokojením zaznamenal, že mimo Brumbálova rámu jsou všechny ostatní naštěstí prázdné.

"Severusi, požádala jsem Albuse, aby tě přivedl. Potřebuji tvou pomoc."

"Hraješ tady s váženými kolegy tichou poštu a potřebuješ dalšího hráče? Nedovedu si představit, jak jinak by ti mohl být obraz užitečný. Větší zbytečnost než portréty ředitelů už Bradavice vytvořit nemohly!" vyplivl Severus na ředitelku zbytky své zloby a celou beznaděj své naprosto nesmyslné existence.

"Severusi Snape. Chci... prosím, abys převzal výuku OPČM."

ooOoo

"To je vtip? Kvůli TOMU jsi mě sem, Albusi, přitáhl téměř násilím? Odcházím!"

"Počkej, Severusi. Myslím to vážně. Když může učit Binns..."

Naléhavost v Minervině hlase ho zastavila. "Samozřejmě. Uhlídat bandu tupohlavců, aby se navzájem nepozabíjeli, je přece naprostá maličkost. A eseje opravují ve školách portréty zcela běžně..."

"Do učebny přidáme víc obrazů. A s výukou i kontrolou písemných prací mohou pomoci asistenti – studenti sedmých ročníků, v rámci praktické přípravy na OVCE. To by přece šlo. Co říkáš?" Ředitelčin hlas se vytratil a nastalo vyčkávavé ticho.

"Promyslím to." Severus zavířil pláštěm a vzápětí byl jeho rám zase prázdný.

ooOoo

"Severusi, musím s tebou mluvit. Potřebuji vědět, jak ses rozhodl." Na chodbě před obrazem, který považoval za své jediné soukromé místo, stála ředitelka a ťukala prstem na dřevěný rám.

Nevlastnil nic. Ale kdyby ano, všechno by to dal za malý kousek prostoru, kde by nebyl neustále vystavený cizím pohledům. Že Minervinu nabídku přijme, věděl už v ředitelně. Ale měl podivný, nepříjemný pocit, že je opět ovládán a manipulován.

"Co když řeknu ne?"

"Bude mi to líto, ale nutit tě určitě nebudu."

Přesně to Severus potřeboval slyšet. "Do kdy se mám vyjádřit?"

"Máš ještě nějaký čas. Do konce školního roku."

ooOoo

Před chvílí v ředitelně pronesl magický slib, že bude deset let vykonávat povolání profesora OPČM. Teď s Albusem procházel něčím, co vypadalo jako ambit kolem učebny. Na třech zdech visely v malých rozestupech obrazy v půlkulatých rámech a na všech bylo totéž. Výhled do mramorem dlážděné chodby. Celou čelní stěnu naopak zabíralo jediné obrovské plátno s tabulí a masivním psacím stolem.

A za stolem byly... dveře. Severus k nim rychle došel, otevřel je a strnul. Jestliže jej učebna uvedla v úžas, to, co uviděl teď, ho naplnilo nefalšovaným nadšením.

Za dveřmi byl do nejmenších podrobností vymalován jeho vlastní obývací pokoj.

ooOoo

Nechyběl hořící krb, knihovna, stojan s jeho oblíbenými víny a na stolku mísa s ovocem. Vedle ní talířek s ořechovým chlebíčkem a kouřící šálek čaje. Podle vůně Earl Grey. Konsternovaně se obrátil na Minervu:

"Tolik kouzelných obrazů... Školní rada ti schválila takovou investici?"

"Dovolili mi použít pět ročních profesorských platů."

"Nebála ses, že řeknu ne?"

"Bála. Ale poté, co mě Albus ujistil, že svého profesora mít budu, jsem se bát přestala."

"Zase manipulace?" pronesl se zklamáním v hlase Severus.

"Kdepak, drahý chlapče. Řekl jsem jen, že pokud bys to místo nevzal, velmi rád se do toho útulného pokoje nastěhuji já..."