Život v rámci rámů
(Život v rámci rámů je drabble povídka. Co je to drabble? Minimikropovídka, která má přesně sto slov.
Ne méně, ne více. Bavilo mě zkoušet, jestli dokážu napsat příběh složený z několika drabble.
Zjistila jsem že to jde, Takže jsem tuhle ne úplně obvyklou formu používala ve fanfiction docela často.
Vlastně, až na dvě výjimky, skoro pořád. )
1. Nový domov
Zavřel za sebou dveře. Svoje dveře ke svému pokoji. Nikdo sem nemohl bez pozvání vejít, nebo se dívat, jak tráví volný čas.
Jako namalovaný portrét neměl pochopitelně základní potřeby fyzického těla – jíst, pít, spát. Potřeby duše ale nezmizely. Zabývat se něčím zajímavým, číst si, sem tam ochutnat nějakou lahůdku, vypít šálek voňavého čaje nebo pohár vína, to byly radosti, které si obyvatelé zarámovaného světa s chutí dopřávali.
Skutečnost, že ostatní bývalí ředitelé většinu svého času trávili podřimováním, si vysvětloval tím, že byli, až na jednoho mladšího, tragicky zesnulého kolegu, všichni v Brumbálově věku. Proto si nejvíc užívali právě odpočinek.
ooOoo
Podrobným průzkumem světa magických obrazů strávil Severus téměř celý rok. Nejdříve pochopil, jak jimi může procházet. Zjistil, že do každého obrazu se dá vejít těsně u rámu. A do většiny také zezadu. Pokud na plátně byla krajina s hlubokou perspektivou, bylo to jednoduché. U portrétů pak záleželo na pozadí. Pokud tam byl například závěs, vejít dovnitř nebyl problém. Namalovanou zdí se ale projít nedalo. Každá malba měla nejjasnější kontury a nejživější barvy v přední části. Jakmile se šlo dál do hloubky, barvy i obrysy bledly, až jste se ocitli v šedavém prostoru jakési chodby, kterou se dalo dojít kamkoli jinam.
ooOoo
Vyhledával tehdy neobydlené obrazy rozmanitých scenérií z celého světa a užíval si něco jako cestování. Zaujala jej také zátiší s ovocem a různým jídlem a pitím. Cokoli tam ochutnal, objevilo se vzápětí znovu na svém místě. Slyšel zvuky – moře, vítr, zpěv ptáků... A cítil i vůně. Mohl vzít cokoli do ruky a přenést to do jiného obrazu. Pokud tu věc pustil, vrátila se zase zpět.
Teď, když učil Obranu proti černé magii a měl svůj soukromý pokoj, uvědomoval si, že se jeho "zarámovaný" život od toho skutečného liší hlavně tím, že mu jej už nikdo neřídí. Byl vlastně šťastný.
ooOoo
Na způsob výuky si musel nejdříve zvyknout. Bylo třeba lehce zkrotit svou popudlivost, aby mohl spolupracovat se svými asistenty. Mladší studenti ale žádnou změnu v jeho chování nezaznamenali. V úvodu hodiny vždy s dramatickým vířením pláště obešel namalovaným ambitem učebnu, aby v hrozivé póze stanul před svým psacím stolem.
Měl za sebou první školní rok z deseti, ke kterým se zavázal. Před chvílí se hrad vylidnil. Začaly prázdniny. Večer ho ještě čeká Minervina ředitelská sešlost a pak už může vyrazit na, rozhodně zaslouženou, dovolenou. Napadlo ho, že by se mohl nejdříve podívat do svého oblíbeného obrazu na vrcholku Astronomické věže.
2. Kde je Harriet?
"Harriet tady stále není. Začínám si opravdu dělat starosti," pronesla s obavou v hlase Dilysa Derwentová poté, co je Minerva McGonagallová přivítala. Severus se podíval, stejně jako většina jeho kolegů, na prázdný rám portrétu dvaadvacáté bradavické ředitelky. Od chvíle, kdy přestal ignorovat Minervina "rodinná" setkání, býval sbor bývalých ředitelů vždy kompletní. Harriet Evansová ale chyběla už podruhé.
Její obraz visel přímo naproti Severusovu, takže si dobře pamatoval velmi starou dámu v bílé paruce zdobené malými růžičkami. Cedulka pod obrazem ještě říkala, že nastoupila po Dilyse v roce 1768 a po 52 letech ve funkci zemřela v požehnaném věku 123 let.
ooOoo
Popuzeně rázoval šedavým meziprostorem, dokud se jeho okolí nezačalo prosvětlovat a vybarvovat. Minul několik záhonů růží a proutěnou pohovku s pohodlným koženým polstrováním, na které občas sedával v přestávkách mezi vyučovacími hodinami. Za ní už byl vstup do ambitu obklopujícího teď již prázdnou a tichou učebnu OPČM. Byl doma. Jeho rozladěnost se zmírnila, ale nezmizela. Těšil se na klidnou dovolenou. A teď musí hledat potrhlou starou ženskou, která pravděpodobně zabloudila v některém rozměrném obraze a při své počínající senilitě zapomněla, jak se dostat zpět do ředitelny. Podle Severusova názoru bylo úplně jedno, kde bude příštích sto let sedět a pospávat.
ooOoo
Ostatní kolegové však byli zcela opačného mínění. Severus musel vyslechnout živou debatu, ze které se dozvěděl, jak je Harriet moc milá, moudrá a zodpovědná. Že se sice občas v noci prochází, protože nemůže spát, ale ve dne se z obrazu nevzdaluje a je úřadujícímu řediteli stále plně k dispozici. Poté se shodli, že si nepamatují, že by se někdy zmínila o jiném svém portrétu, a Minerva slíbila, že to ověří. Nakonec prohlásil Albus, že by se mohl po ztracené kolegyni poohlédnout Severus, když má stejně v plánu o prázdninách cestovat. Jeho návrh byl všemi, samozřejmě kromě Severuse samotného, nadšeně přijat.
ooOoo
Práskl dveřmi a zamířil ke stojanu s lahvemi. Zaváhal a pak zvolil Rulandské šedé. Markrabství moravské, stálo na etiketě. Kdysi dokonce tu zemi navštívil.
S pohárem v ruce se pohodlně usadil na pohovce před krbem. Praskání ohně a příjemná chuť nápoje jej přiváděly do smířlivější nálady. A z hloubi jeho podvědomí začalo na povrch pomalu vyplouvat poznání, že mu ten absurdní Albusův požadavek vlastně nevadí. Že mu dokonce společnost jeho starších kolegů přijde docela zábavná.
No ano. Přivede tu starou popletenou tetičku Harriet zpátky domů. Dopil a pohodlněji se opřel do polštářů. Ale až ráno. Teď si na chvíli zdřímne.
3. To je můj obraz!
Mířil stále vzhůru. To, že je již blízko, mu napověděla slabá vůně moře a indigová modř s problikávajícími hvězdami, ve kterou se pomalu měnilo šedavé okolí. Pak se mu pod nohama objevila nízká tráva a před ním se vinula cestička k útesu, který končil strmým srázem a výhledem na moře.
Pohlédl ke svému oblíbenému místu a zarazil se. Byla tam jakási bělavá skvrna. Jak přicházel blíž, dostávala jasnější obrysy. Na vrcholku útesu seděla dívka, bosé nohy spuštěné dolů. Severuse v první chvíli napadlo, že chce skočit. Asi jej uslyšela, protože se otočila, přetáhla si šaty přes kolena a usmála se.
ooOoo
"Co tady děláte? Směl bych vás požádat, abyste šla provozovat své sebevražedné pokusy do jiného obrazu?" Severus nedokázal a ani nechtěl skrýt svou nelibost. Obraz považoval za svůj.
"Sním tady o životě. Maloval mě můj bratr. Seděla jsem sice původně na zídce naší terasy, ale pak se rozhodl okolí změnit. Myslím, že udělal dobře. Je tu krásně, že? Nechcete se taky posadit?"
"Ne, děkuji. Omlouvám se, nebudu vás rušit. Myslel jsem, že obraz nikomu nepatří."
"Nemusíte se omlouvat. Ráda jsem vám jej půjčila, profesore Snape. Připadalo mi, že takové místo potřebujete." Dívka vstala a podala mu ruku. "Jmenuji se Ria."
ooOoo
"Odkud víte, kdo jsem?" zeptal se Severus se směsicí podráždění a zvědavosti.
"Učil jste v Bradavicích spoustu let. A události, které vedly k vašemu příchodu sem, se budou v mnohých obrazech probírat ještě hodně dlouho," usmála se Ria. Zvedla ze země velký černý krajkový šátek a přehodila si jej přes ramena. "Půjdu. Asi potřebujete přemýšlet, kde začít."
"O čem to mluvíte?"
"O hledání jedné zatoulané ředitelky. Mezi rámy se nic moc neutají."
"Vy snad víte, kde je?"
"To nemohu říct. Ale znám tady spoustu lidí. Kdybyste chtěl, poptám se. Zastavte se zítra večer."
Když odešla, zůstal Severus dlouho zadumaně stát.
4. Proč?
Přistoupil co nejblíže k něčemu, co on sám viděl jako veliké okno do skutečného světa a zavolal: "Winky!"
Skřítku mu jako osobní asistentku Minerva přidělila hned po uzavření zaměstnanecké smlouvy. Ukázalo se, že její pomoc je neocenitelná. Severus mohl například číst opravdové knihy, používat soví poštu a mnoho dalších věcí.
"Tady jsem, pane profesore, co pro vás může Winky udělat, pane?"
"Požádej ředitele Brumbála, aby byl tak laskav a navštívil mě v mé učebně. Řekni, že je to velmi důležité."
Nikdo přece neznal bradavickou obrazovou galerii lépe než právě Albus. Proč potřeboval k hledání Harriet zrovna jeho? Zatracený starý tajnůstkář.
ooOoo
"Albusi, proč? Proč já? Proč ji nehledáš sám?"
"Už se stalo. Udělal jsem vše, co jsem dokázal. Hned po její první absenci."
"Jak jsi, pro Merlina, nabyl přesvědčení, že já dokážu to, co ty ne?"
"Víš, Severusi, svět magických obrazů je ve své podstatě velmi jednoduchý. Nikdo nemůže nikam odejít a nemůže se ztratit. Nemůže onemocnět, zranit se, ani zemřít. A přesto se to stalo. Harriet zmizela. Nikdo o ní nic neví."
Brumbál se odmlčel a Severus začínal pomalu chápat.
"Takže se domnívám, že Harriet nechce, abychom ji našli. Může se ukrývat na skrytých, liduprázdných místech, jaká znáš dobře právě ty."
ooOoo
"A proč ji tedy máme, Albusi, vlastně hledat? Očividně má svůj důvod, proč se nechce nechat najít. Svobodně se rozhodla. A sám říkáš, že se jí nemůže nic stát. Že určitě nikde neleží zraněná bez pomoci."
"Severusi, copak musím právě tobě vysvětlovat, jak strašná mohou být zranění duše? Nevíme, co Harriet přimělo opustit její portrét v ředitelně. Nezranil ji někdo? Máme o ni obavy. Ne nadarmo říká Minerva, že jsme jako rodina. I ty jsi její součástí, chlapče."
Severus si rezignovaně povzdechl. Tak sentimentálně to skutečně neviděl, ale uznával, že má Brumbál vlastně pravdu. "Tak dobře. Udělám, co budu moci."
5. Ria
Stál na smluveném místě a sledoval Riu, jak se vynořuje z mlžného rozhraní a pomalu stoupá pěšinou k němu na útes. Poprvé si ji pořádně prohlédl.
Na sobě měla jen volné bílé šaty ke kotníkům, lemované jemnou krajkou. Připomínaly mu noční košili, jakou kdysi nosila jeho matka. S prostými šaty na první pohled kontrastoval luxusní černý krajkový pléd, který měla nedbale přehozený přes ramena.
Věděl, že její obraz je téměř 300 let starý, takže chlapecký střih černých vlasů působil zvláštně. Když došla blíž a zvedla k němu tvář, překvapil jej usměvavý, ale zároveň hluboký a moudrý pohled velikých zelených očí.
ooOoo
"Dobrý den, profesore Snape. Ráda vás opět vidím. Obávám se však, že pro vás žádné dobré zprávy nemám. Harriet Evansovou nikdo z mých známých neviděl. Vlastně ji ani neznají. Asi nikdy moc nechodila mezi lidi."
"Dobrý den, slečno Rio, děkuji vám za snahu. Ale potvrdila jste mi v podstatě jen to, co jsem očekával. A vy ji znáte?"
"Samozřejmě vím, jak vypadá. Můj obraz tady visí už hodně dlouho. Pamatuji si ji ještě jako aktivní ředitelku. Její portrét jsem ale nikdy neviděla. Do ředitelny smí pouze bývalí ředitelé. Proč ji hledáte? Kdoví, možná vůbec nechce být nalezená," pronesla dívka zamyšleně.
ooOoo
Severus se na ni pozorně zadíval a jeho nehybnou tváří prokmitlo na okamžik překvapení. "K tomuto závěru jsem dospěl také. Ale věřte, že důvod k tomu, abych ji hledal, mám."
"Má plnit své povinnosti bývalé ředitelky? Pokud vím, s nimi jste si svého času hlavu moc nelámal. A myslím si ostatně, že jste měl pravdu."
"Možná měl. Z jistého úhlu pohledu. Ale to teď není důležité. Ještě jednou vám děkuji za pomoc a také za útočiště, které jste mi zde poskytla. A teď mě omluvte. Rád jsem vás poznal."
"Také jsem vás ráda poznala. Jste tady, na útesu, kdykoli vítán."
6. Kdo je Harriet Evansová?
Severus pochopil, že aby mohl odpovědět na otázku - kam Harriet odešla, musí nejdříve zjistit, proč. Dozvědět se o ní co nejvíc. Několik dní strávil studiem různých archivních materiálů. Winky běhala mezi ředitelnou a knihovnou a pomáhala Severusovi číst. Přidržovala knihy a pergameny před jeho psacím stolem a na znamení otáčela stránky.
Jak se Severusův pergamen plnil poznámkami, vyvstávala před ním zajímavá osobnost Harriet Evansové. Matka Isabel pocházela ze staré andaluské čistokrevné rodiny. Otec, Lancelot Woodgood, byl zase posledním potomkem jednoho z anglických rodů. Vlastnili lékárnu na Příčné ulici. Měli ještě syna, ale ten pravděpodobně zemřel, protože Harriet byla jedinou dědičkou.
ooOoo
Bradavice navštěvovala v letech 1708–1715. Pokračovala pak studiem lektvarů na univerzitě v Seville. Tam se seznámila se svým budoucím manželem Thomasem Evansem. Po svatbě převzali vedení rodinné lékárny. Narodili se jim dva synové, dvojčata. Když se později ukázalo, že jsou oba motáci, přestěhovali manželé Evansovi své podnikání do mudlovské části Londýna, aby svým synům umožnili kvalitní život. Thomas Evans zemřel při zemětřesení v Peru v roce 1746. Osudným se mu stal sběr vzácných léčivých rostlin v okolí Limy. Protože synové již byli dospělí, přijala Harriet Evansová o rok později místo profesorky lektvarů v Bradavicích, kde se později stala ředitelkou.
ooOoo
Poslední Severusova poznámka uváděla, že Harriet, jako ředitelka školy, získala do bradavické sbírky deset pláten významného španělského malíře Dona Diega Evanesca. Jednalo se zejména o krajinomalby a výjevy ze života andaluských vesničanů. To by mohla být stopa. Hned zítra se vydá do slunné Andalusie.
Evanescovy obrazy visely vedle sebe. Severus tak mohl, stejně jako u portrétů v ředitelně, jednoduše procházet z jednoho do druhého v těsné blízkosti rámů něčím, co vypadalo jako přepážka na nástupišti 9 ¾.
Bylo paradoxní, že ačkoli plánoval hledat Harriet na liduprázdných plátnech, první stopa jej zavedla právě sem, do obrazů, které se hemžily spoustou lidí.
ooOoo
Opustil olivový háj a vešel do šestého obrazu v pořadí. Kolem něj se pásly ovce. Tlumeně cinkaly zvonce, občas se ozvalo zabečení. Velký bílý pes si jej přiběhl očichat a přátelsky mával ocasem. Nedaleko sedělo několik mužů. Zamávali na něj.
Severus docházel k přesvědčení, že Don Diego právě tento kraj a lidi v něm maloval proto, že jej velmi miloval. Najednou pochopil. Ty obrazy koupila Harriet pro sebe. Věděla, že jednou bude mít svůj portrét v ředitelně. Chtěla se procházet pod tímto nebem, dýchat tyto vůně, povídat si s těmito lidmi. Pokud ji má najít, musí to být právě zde.
7. Andalusie
Šok! Z poklidné ovčácké scenérie vpadl najednou do ohlušujícího rámusu vesnické fiesty, přímo vedle skupinky muzikantů. Vydal se co nejrychleji k opačnému konci rámu. V nejkratší cestě mu ale překážel plný taneční parket. Hledal, kudy se protlačit, a spatřil povědomou postavu v bílém. Mezi tanečníky byla Ria.
Na krku volně uvázanou svou krajkovou mantilu, lem šatů jí divoce vířil kolem kotníků. Bosé paty tepaly do prachu udusané návsi dráždivý rytmus flamenca, stejně jako podpatky ostatních tanečnic. Hlavu mírně skloněnou, oči přivřené, ve zdvižených rukou kastaněty.
Severus se fascinovaně posadil k nejbližšímu stolu. Kdosi před něj postavil sklenici s nějakým nápojem.
ooOoo
"Zdravíčko, bavíte se? Ještě jsem vás tady neviděl."
Severus neochotně odtrhl pohled od parketu. "Nebavím se. Někoho tady hledám. Starou dámu. Malou, hubenou, v bílé rokokové paruce a v hábitu s krinolínou."
"Jo, tu ředitelku, co se na ni vyptávala Ria," pronesl chápavě rozcuchaný černovlasý mladík v rozhalené plátěné košili.
Tady se vážně nic neutají, pomyslel si podrážděně Severus a místo odpovědi jen krátce kývnul hlavou.
Hudba dohrála. Ria se rozběhla k jejich stolu, posadila se vedle mladého muže a zhluboka se napila z jeho poháru. "Dobrý den, pane profesore. Jak se vám daří? Už něco víte o ředitelce Evansové?"
ooOoo
"Něco ano. Například to, že si toto a několik dalších pláten koupila ona. Pravděpodobně k nim měla jistý citový vztah."
"To není sama. Chodí sem dost lidí z jiných obrazů," usmála se Ria.
"Myslím, že už půjdu." Severus se zvedl a překvapeně zaznamenal, že se Ria zvedla také.
"Doprovodím vás. Na posledním obraze je moc příjemný potok. Trošku se opláchnu."
Prošli prosluněnou cestou mezi vinicemi a v následujícím rámu se Ria rozběhla k potůčku. Severus se zarazil.
"Neříkala jste, že je potok na posledním obraze?"
"Říkala. Ten obraz je poslední."
"Je devátý! Má jich přece být deset. Rozhodně nemůže být poslední!"
8. Nechcete si sundat plášť?
Ria seděla na břehu a bosé nohy si koupala v průzračné vodě. "Je to opravdu tak důležité? No tak, nemyslete na to. Vyzujte si boty a pojďte sem. Je to moc příjemné. A nechcete si sundat ten plášť?"
Severus měl v přítomnosti té dívky podivný pocit. Ne nepříjemný, jen zvláštní. Chtěl o ní vědět víc. Svlékl plášť i černý kabátec a s podivem zaznamenal, že má pod ním bílou košili. Překvapivé. Celé dva roky necítil potřebu rozepnout byť jen jediný knoflík svého hábitu. Vyzul si boty a posadil se na nejbližší plochý kámen. Opatrně se nohama dotkl chladivé stříbrné hladiny.
ooOoo
Z hlubin jeho paměti se vynořila vzpomínka. Bylo jim asi deset let. Brodili se s Lily v potoce a hledali oblázky. Vzájemně si je ukazovali, smáli se a hádali, čemu se podobají. Zvedl hlavu. Ria jej přemýšlivě pozorovala. Její oči byly jako hluboké zelené tůně. Zadíval se znovu na vodu.
"Myslíte si, že bych vám mohla pomoci, že?"
"Ano, slečno Rio. Jsem přesvědčen, že Harriet objevím v těchto obrazech. Nebo v tom desátém, až jej najdu. A vy je dobře znáte. Chodíte sem už hodně dlouho. Určitě jste zde strávila i ten rok, kdy jsem tak neomaleně obsadil váš útes."
ooOoo
"Věřte tomu, že tady paní ředitelku nikdo nikdy neviděl, ale můžu vám dělat průvodce a třeba vás něco napadne. A říkejte mi, prosím, jen Rio, bez té slečny. Mohla bych taky vynechat pana profesora?"
"Samozřejmě, pro vás jsem Severus. K těm bosým nohám a rozepnuté košili se to ostatně stejně hodí lépe. Vašemu příteli nebude vadit ta delší nepřítomnost?"
"Není to můj přítel. Daniel je… je jako můj bratr… vlastně, pro všechny ženy je jako bratr. Tuším, že dnes se takovým mužům ve skutečném světě říká gay. Ve Fiestě má muže, kterého miluje a považuje za svého. Jednoho z muzikantů."
9. Hledání
Seděli ještě chvíli ve stínu stromů a Ria vyprávěla o všem, co věděla o andaluských obrazech. Když domluvila, vstala, poskládala Severusův plášť, kabátec a boty do úhledného balíčku a podala mu jej.
"Tohle můžete poslat do svého obrazu. V Andalusii je teplo. Nebudete to potřebovat." Severus se nevěřícně podíval na své bosé nohy a pak na Riu.
"Boty bych si ovšem rád ponechal. To ostatní… máte pravdu, je to ve zdejším podnebí poněkud nepohodlné." Mávnul rukou, jakoby v ní držel hůlku a balíček zmizel. Při výuce sice Severus hůlku používal, ale ve světě magických obrazů kouzla fungovala i bez ní.
ooOoo
Během několika dní propátrali v devíti Evanescových obrazech všechna místa, která nebyla lidmi moc navštěvovaná, nebo se skrývala v bledých zónách před vstupem do šedých chodeb. Odpočívali porůznu. Na pláži u moře, na louce v kupce sena, v lese na teplých suchých mechových polštářích, nebo u potoka v devátém obraze. Večer chodívali na fiestu. Ria se vrhla do tance, Severus popíjel výborné víno z Malagy, pojídal olivy a povídal si s Danielem, který měl překvapivě docela rozsáhlé lektvarové znalosti. Tvrdil, že neví, odkud je má, protože je jen bezejmennou postavou na plátně a stejně jako ostatní, jméno si vybral sám.
ooOoo
Přestože neměli úspěch, Severus stále věřil, že Harriet nemůže být nikde jinde než na některém z andaluských obrazů. A jediný, který nepropátral, byl ten chybějící desátý. Když Ria přiběhla z parketu, aby se napila, zvedl se.
"Musím na pár dní k sobě. Budeš tady, až se vrátím?"
"Jistě, budu. Někde tady, nebo na útesu. Stalo se něco?"
"Nestalo. Jen si musím něco ověřit. To desáté plátno…" Severus dopil, rozloučil se a vykročil z hlučné návsi prašnou ulicí dál do hloubi obrazu. Už po cestě šedavým tunelem se mu jeho dosud zlenivělé, chaoticky rozběhané myšlenky začaly systematicky skládat do překvapivého obrazce.
10. Tajenka
V následujícím týdnu se Winky nezastavila. Severus ji tentokrát posílal i mimo Bradavice. Ministerské archivy v Londýně a Madridu a Akademie čar a kouzel v Krásnohůlkách vydávaly svá tajemství a v Severusově učebně se kupily kopie nejrůznějších dokumentů. Winky je přidržovala tak, aby mohl Severus pohodlně číst, a další pergameny se opět plnily poznámkami.
Všechny důkazy potvrzovaly jeho neuvěřitelnou teorii. Poslední dostal v okamžiku, kdy mu Winky přinesla podrobnou inventuru bradavických obrazů, kterou provedli o prázdninách se poněkud nudící skřítci. Abecední seznam obsahoval název obrazu, jméno autora, datum vzniku, pořizovací cenu či jméno dárce, datum pořízení a jeho přesné umístění.
ooOoo
Severus si ještě chtěl promluvit s Dilysou Derventovou, ale v podstatě měl záhadu vyřešenu. Vybral si jednu láhev ze svých zásob – červené víno ze Španělska, které se hodilo pro tuto chvíli a posadil se před ambitem, na pohovku mezi růžemi. V Andalusii si zvykl sedávat venku pod modrou oblohou…
Řešení tajenky tedy znal. Ale co teď s ním? Měl by svolat ostatní kolegy a říci jim, že zadaný úkol splnil. Ale bude to znamenat, že "rodinné rady" budou opět kompletní, jak si to všichni přáli? O tom pochyboval. Jeho úkol ještě neskončil. Ne, pokud měl ctít svobodnou vůli Harriet Evansové.
ooOoo
"Pane profesore Snape, opravdu to má Winky udělat, pane?"
"Ano. Vím vše, co potřebuji vědět, ale není žádoucí, aby tyto informace znal kdokoli jiný," pronesl Severus zamyšleně, spíš pro sebe než pro skřítku. A vzápětí vzplály obě hromádky pergamenů. Ta Severusova, na jeho namalovaném psacím stole, i ta skutečná, na podlaze učebny.
Věděl, že tak je to správně, a kdyby byl na místě Harriet, byl by vděčný za totéž. Život v rámci rámů není opravdový, ale pro mnohé je svobodnější, než byl ten, který žili ve skutečném světě. A některým může dokonce poskytnout něco, co jim jejich reálný život nedopřál.
11. Přátelé...
Seděl. Ano, tentokrát nestál v hrozivé póze, ale opravdu
seděl, pohodlně usazený, na obvyklém místě na útesu a čekal na Riu. Chyběla mu.
Za těch pár dní, které společně strávili hledáním Harriet, se o ní mnohé
dozvěděl. Ostatně ona o něm asi také. Jejich korektní vykání se změnilo na
přátelské tykání, takže se konečně mohl zeptat na její klukovský účes, zvláštní
pro dívku z 18. století.
"Paruka, Severusi," odpověděla se smíchem. "Dovedeš si představit, že máš v tom
horku na hlavě těžkou bílou paruku? Babička byla taky tak ostříhaná. Ona byla
úžasná. Láskyplná, krásná, svobodná. Měla jsem ji moc ráda…"
ooOoo
Chvíli seděla tiše, ztracena ve vzpomínkách. Pak pohladila jemnou krajku na svých ramenou. "Ta mantila patřila mé babičce. Dala mi ji k devatenáctým narozeninám. Pozdě večer po oslavě jsem bosá vyběhla na terasu. Měla jsem na sobě jen noční košili a darovaný šál. Byla krásná noc. Posadila jsem se na zídku a snila. Byl přede mnou celý život… Bratr byl dole v zahradě.
Tak vznikla kresba, kterou později domaloval jako Dívku na útesu. Můj domov. Ráda tam sedávám, když chci sama přemýšlet. Ale tady, v Andalusii, je nádherně. Úžasný kraj, má hory, lesy, vinice, teplé moře… A mám tady přátele."
ooOoo
Často ale mlčeli. To Severusovi vyhovovalo. S postupem času si však uvědomil, že to příjemné ticho mohlo mít i jiný důvod. Začal přemýšlet ne o tom, co mu Ria řekla, ale zejména o tom, co zamlčela.
Ze zadumání se vytrhl ve chvíli, kdy se z mlhavého pozadí konečně vynořila její silueta. Pomalu se postavil, aby dívku přivítal. Nastal čas hovořit. "Rád tě zase vidím, Rio, nebo lépe, rád vás opět vidím, slečno Harriet Woodgoodová, či madam Evansová…"
Riin úsměv nepohasl, jen oči zvážněly. "Scházel jsi mi, Severusi. Věděla jsem, že na to přijdeš. Neposadíme se? Musíme si toho hodně povědět."
12. Fakta
"Chtěla bych tě o něco požádat. Budu proto k tobě naprosto upřímná. Řekni mi, prosím, všechno, co víš, já pak doplním zbytek."
Severus na sobě nedal nic znát, její otevřenost a věcnost na něj však zapůsobila. "Tak tedy," nadechl se: "Začneme tímto tvým obrazem. Je to onen ztracený desátý. Maloval jej, stejně jako ostatní andaluská plátna, tvůj starší bratr, Daniel Woodgood. Studoval v Krásnohůlkách, protože tam vyučují uměleckým předmětům. Proto jsem ho nenašel v bradavicích ročenkách. Pokračoval pak na akademii v Seville a bydlel u vaší svobodomyslné babičky, kde už zůstal až do své smrti. Vaši rodiče jej totiž zavrhli."
ooOoo
"Pseudonym Evanesco si zvolil proto, že pro své rodiče neexistoval. Pravděpodobným důvodem byla skutečnost, že byl gay. Křestní jméno si změnil na Diego, podle vašeho dědečka, mimochodem, věhlasného alchymisty. Po něm zřejmě zdědil lektvarové nadání. Domnívám se, že díky němu dokázal včlenit svůj autoportrét a portrét svého přítele do plátna s názvem Fiesta.
Četl jsem několik Evanescových pojednání o teorii magických obrazů. V jednom tvrdí, že, cituji: ač mají portréty jedné osoby v různém věku pouze ty zkušenosti a znalosti, které odpovídají okamžiku vzniku portrétu, po smrti zobrazované osoby se všechny otisky duše spojí v jediný, společný všem existujícím portrétům."
ooOoo
"Dále mě zajímalo, zda je možné, pokud má někdo různé portréty, rozhodovat, kterou podobu bude mít při vstupu do jiných obrazů. Dilysa Derwentová mi potvrdila, že to možné je, v přechodových zónách mezi šedou chodbou a obrazem. Nikdo netušil, že má Harriet ještě nějaký jiný portrét. Tento obraz je všude uváděn pouze jako Dívka na útesu. A proto mohla ředitelka Evansová tak dokonale zmizet…" Severus se odmlčel a s očekáváním pohlédl na Riu.
S lehkým povzdechem pokývala hlavou. "A já se tak snažila všechny indicie ukrýt… Moc už toho k doplnění nezbývá. Takže nejprve a hlavně – jmenuji se opravdu Ria."
13. Upřímnost
"Rio mi říkávala moje babička a bratr. Obě jsme jeho… odlišnost chápaly a přály mu štěstí. Aby sám sebe a svého přítele přimaloval do obrazu, jsem mu navrhla já. Byl velmi nadaný umělec, ale taky lektvarista. Přípravky k oživení magických obrazů si vytvářel sám.
Vesničanům ve Fiestě dokonce dokázal vtisknout smířlivost a toleranci. Proto tam jsou s teď s Franceskem šťastni. Všech deset obrazů jsem si opravdu vybrala tak, abych mohla pobývat ve své milované Andalusii. A určitě chápeš, proč jsem Dívku na útesu umístila jinam, na liduprázdné místo. Věděla jsem, že mi jako portrétu, bude jednou velmi scházet soukromí."
ooOoo
Ria domluvila a rozhostilo se ticho, které rušil jen slabý vítr a vzdálený křik racků.
Po chvíli se nadechla a pokračovala. "Svou povinnost, být svým nástupcům k dispozici jsem vždy plnila. Bylo to třeba. Děly se různé zlé věci. A také jsem čekala, jestli se v rodině mých synů neobjeví znovu magie. Nakonec jsem se dočkala. Byla tady dívka. Lily Evansová. Měla oči jako moje babička a já. Vím, Severusi, že jsi ji znal. Miloval jsi ji… Vím, co se stalo pak. A za několik let přišel její syn. Harry. Zase měl naše oči… Proč jsi ho neměl rád, Severusi?"
ooOoo
Zajíkla se a chvíli mlčela.
Pak se usmála. "Ale chránil jsi ho. Chlapec porazil zlo a tys kvůli tomu, abys mu to umožnil, zemřel. A teď jsi tady. Jsem ráda a jsem ti moc vděčná. Jsem šťastná, že jsi můj přítel. Chtěla bych zůstat v Andalusii a přála bych si, abys zůstal mým přítelem. Harriet Evansová už nikoho nemá a nikdo ji nepotřebuje. Ria má bratra, vlastně dva bratry a… přítele. Severusi, prosím, nenuť mě k návratu a neprozraď mé tajemství."
Severus ji chápal. Kdyby měl vybírat, jestli pospávat ve starém nemocném těle, nebo jako mladík tančit flamenco, neváhal by.
ooOoo
Vzal dívčinu ruku do obou dlaní. "Rio, já sám to úplně nechápu, ale Brumbál je o tom přesvědčen. Tvrdí, že jsme my, bývalí ředitelé, něco jako rodina. Mají o tebe strach, chybíš jim. Ale určitě není nutné, aby Harriet trávila v ředitelně tolik zbytečného času. Ostatně, já tam taky chodím jen občas. Pokud mě Minerva potřebuje, prostě zavolá.
Neprozradím tě. Všechny své poznámky jsem spálil. Jsem tvůj přítel. Ale mohl bych o něco požádat zase já tebe?"
Ria k němu vzhlédla.
"Najdi, prosím, nějaký kompromis. Mně by na těch Minerviných sešlostech také velmi brzy začaly scházet trefné poznámky kolegyně Harriet."
14. Kruh se uzavřel
"Severusi, mohu dál? Přišel jsem se poptat, jak ses měl na dovolené, a jak se ti dařilo."
"Prosím, Albusi. Dáš si se mnou čaj? Ořechový chlebíček? Nebo raději víno? V poslední době jsem si oblíbil ta španělská."
"Ach… Andalusie je krásná země. A když má člověk příjemnou společnost… Ria, ta dívka z útesu… moc milá. Když jsme po bitvě pomáhali Minervě s opravou hradu, byla velmi ochotná. Pozdravuj ji, až ji zase uvidíš."
"Vidím, že ti nic neunikne. Děkuji, budu pozdravovat."
"No a co naše Harriet? Zjistil si něco?"
"Nic, Albusi. Pravděpodobně nezbývá než čekat, kdy se sama zase objeví."
ooOoo
Severus propustil mrzimorského studenta sedmého ročníku, který mu asistoval při opravách esejí. Inteligentní, pracovitý mladík. Občas mezi nimi dokonce probleskla jiskřička pochopení, když narazili na něco obzvlášť stupidního. Vcelku uspokojivé odpoledne. Ani pomyšlení na Minervinu večerní poradu jej nijak nerozladilo. Zvláštní. Nemyslel si, že by se nějak výrazně změnil.
Studenti ten pocit také většinou neměli. Jeho kolegové – profesoři, i "rodina" ředitelských portrétů, si však nemohli nevšimnout, že události posledních prázdnin začaly na Severusovo chování působit jako voda, která pomalu ale jistě ohlazuje kamenům ostré hrany. Stejně tak se jeho sžíravý sarkasmus zvolna měnil v poněkud lehčí ironii a suchý humor.
ooOoo
"Jsme všichni? Potřebuji poradit s přípravou vánočního plesu..."
Po slově "plesu" Severus přestal Minervu vnímat. Pozoroval protější portrét. Koncem prázdnin se v něm Harriet objevila se slovy: "Zdravím…, zameškala jsem něco, zatímco jsem byla na dovolené? Jsem jako znovuzrozená. Myslím, že si takové volno budu dopřávat častěji."
Rty mámivě vonící červeným vínem, horký dech, výkřik na vrcholu vášně a pevné tělo schoulené v jeho náruči… Ria. Dívka, která je, jak už Severus pochopil, jeho osudem. Pramáti, jejíž magie byla, spolu s barvou očí, dlouho ukrytá v propastech času, až se znovu objevila u Lily.
A teď se kruh konečně uzavřel.
15. Epilog (o devět let později)
"Minerva už odjela. Potkala jsem Albuse. Vyprovázel ji k východu," poznamenala Harriet.
Severus mírně škodolibě sledoval, jak se v široké krinolíně komplikovaně usazuje do křesla. Chtěli dnešní večer strávit společně u něj doma, aby oslavili své deváté výročí.
Na letošní dovolenou pak vyrazí zítra. Jejich plány byly po dlouhé době opravdu mimořádné. Těšili se na "cestu kolem světa". Severus si totiž za to, že přislíbil vyučovat OPČM dalších deset let vymínil, že Minerva nakoupí několik nových pláten. Přál si obrazy světových metropolí. Takže na ně v chodbě ve třetím patře čekaly Benátky, Paříž, Praha, Petrohrad, Tokio a Rio de Janeiro.
ooOoo
"Chystáš se ještě dnes do ředitelny?" Severus sjel pohledem od růžičkami zdobené bílé paruky, přes drobné vrásčité ruce složené na brokátové široké sukni až po titěrné střevíčky vykukující pod hedvábnou spodničkou.
"Cože? Ne. Už se tam… aha, samozřejmě." Začala se namáhavě zvedat. Severus natáhl ruku, aby jí pomohl vstát. "Děkuji, hned jsem zpět." Harriet se protáhla dveřmi, aby se v mlžném rozhraní mezi obrazy "převlékla", jak její proměně v Riu říkával Severus.
Než otevřel láhev a nalil víno do pohárů, přitisklo se k němu pružné tělo a o ucho se otřely horké rty.
"Jaký máme program na zbytek dnešního dne?"
ooOoo
Harriet pomalu procházela obrazy ve vstupní hale. Šla z třetího patra, kde trávila jako Ria se Severusem dovolenou v tamních obrazech, do ředitelny raději oklikou. Dávali si dobrý pozor, aby kolegové Severuse a Harriet příliš často pohromadě nevídali, i když Albus s Minervou a později také ostatní ředitelé zaznamenali, že spolu rádi hovoří a mají podobné názory i lehce ironický smysl pro humor.
Dnes by jí už nejspíš nevadilo, kdyby se prozradila její dvojí identita, ale byla to opravdu zábava a oni se jí nechtěli vzdát, pokud nemuseli. Nepřestávalo je překvapovat, že se jim stále dařilo jejich malé tajemství udržet.
ooOoo
"Vítej, Harriet, jaká byla dovolená? Také jsem cestoval, občas jsme se s některými kolegy potkali. Viděl jsem i Severuse s tou jeho milou dívkou, ale tebe ne." Brumbál stál mezi břízkami, v obrazu visícím téměř u hlavního vchodu a zjevně čekal na Minervu, která se dnes také měla vrátit z dovolené.
"Dobrý večer, Albusi," Harriet se zastavila a lehce zvlnila rty v pobaveném úsměvu. "Pravděpodobně neznáš úplně všechna zajímavá zákoutí a tajemství Bradavic. A já mám ráda spíše klidná, liduprázdná místa. No… už půjdu. Těším se na své staré pohodlné křeslo a na vyprávění našeho mladého přítele Severuse rozhodně také."