Téma týdne: Hrdinové dnešní doby
Pejsek vysoko nad zemí

Co byste řekli, můžou pejsci lítat? (Jasně, že nemyslím na louce, když je nám odepnuto vodítko a zazní - VOLNO, ale hodně vysoko nad zemí a dokonce i nad stromy.) Že nemůžou? Tak já vám to povím. Můžou. Ale to nás musí naši lidi vzít na lanovku. A mne tam loni v létě vzali.

Kousek od nás je kopec, tím kopcem vede hranice mezi naší republikou a Polskem. Nevím, proč tam ta hranice je, protože na obou stranách voní lidi podobně. Jen u nás jsem pejsek a na té druhé straně piesek. Proč ale mluvím o Polsku? No proto, že jsme ten kopec, jmenuje se Čantoryje, museli objet autem na jejich stranu. Mají tam totiž lanovku pro psy. Teda, ona je i pro lidi, ale ti si musí kupovat jízdenky. A my ne. My můžeme letět vzduchem zadarmo. No fakt! Ona mi Regi sice říkala, že to není žádné lítání, protože ta modrá pohovka na které jsme seděli, je uvázaná na dlouhatánském vodítku, a to drží na vysokých železných stromech. Ale kdo by se zabýval takovýma maličkostma. Byli jsme ve vzduchu? Byli.

Regi se smála, a že mi ukáže pejska, který lítal doopravdy. Sedla si k počítači a za chvilku volala, ať se jdu podívat, že ta fenka na čerobílém obrázku je mi trošku podobná. Přiloudala jsem se a koukám, no fakt. I když... Podobná, to jo, jenže nebyla živá. Teda, byla jenom namalovaná a vysochaná, ne na fotce.

Regi povídala, že to bude letos na podzim právě šedesát let, co tenhle pejsek letěl vysoko do vesmíru a proto ho lidi považovali za hrdinu, dávali jeho obrázky všude možně, dokonce i na poštovní známky. A taky mu postavili pomník.

Tohle bych teda děsně chtěla, vidět svět úplně shora. Prý vypadá jako veliký modrý balonek. I když, z lanovky je ten široký a daleký rozhled taky skvělý a výška je to pořádná. Fakt jsem si to tehdy užila a vůbec jsem se nebála. Řekla bych, že jsem docela statečný pejsek. Myslím, že by se mi líbilo být hrdinou a mít pomník… 

Jenže Regi vzdychla, ať si to raději nepřeju, protože Lajka, tak se ta fenka jmenovala, byla docela nešťastný pejsek. Nikdo se jí neptal, jestli do nějakého vesmíru vůbec chce, vystřelili ji tam samotnou, v malé těsné krabici bez oken, takže stejně nic neviděla, a nakonec tam umřela. Horkem, smutkem a strachem.

Celá jsem se schoulila a ocásek se mi sám od sebe schoval pod bříško. Úplně opuštěná, bez své smečky… strašně daleko od kopců a lesů a potoka… Chudinka Lajka. To bych si teda vážně nepřála. Takovým smutným hrdinou být nechci. Vůbec nikdy.