Téma týdne: Jak se to stalo
Pejsek v práci

Dneska vám povím, jak jsem složila canisterapeutické zkoušky a jak teď chodím dělat radost babičkám a dědečkům.

Měly jsme s mojí Regi trošku strach, abych to zvládla, protože prý jsem ještě takové nedospělé třeštidlo. A řeknu vám, bylo to vážně o fous. Nejdříve jsme totiž od rána až do odpoledne všichni jenom seděli a poslouchali, co nám různé paní povídají. Říkali tomu seminář, ale nevím, žádná semínka jsem tam neviděla. Naše lidi to fakt zajímalo, jenže pro pejsky to byla hrozná nuda.

No a pak jsem se chtěla konečně proběhnout a očichat všechno kolem, jenže mě začali zkoušet, jak umím poslouchat:

Ke mně! Sedni! Lehni! Zůstaň! K noze!... Moc se mi teda nechtělo, raději bych si hrála s kamarádama, ale nakonec jsem se dala několika pamlskama přemluvit. Naštěstí už to bylo pro ten den všechno, mohly jsme jít na pořádnou procházku a pak jet domů.

Když jsme přijeli nazítří, zase mě zkoušeli. Tentokrát chtěli vědět, jestli se nebojím, když mě hladí moc lidí i když u toho křičí jeden přes druhého, a jestli se neleknu židle na kolečkách, nebo holí, co někteří mají proto, že se jim po dvou nožičkách špatně chodí a potřebují čtyři, a jestli na ně nevrčím a neštěkám, jestli se nechám vzít do náruče, jestli umím donést balonek a ještě spoustu podobných věcí. Tohle bylo v pohodě, skoro všechno už jsem znala z domova od naší babičky. Takže mě zkušební komise, na rozdíl od včerejška, docela chválila.

A pak už byl konec. Já i pět dalších kamarádů, kteří jsme tyhle zkoušky dělali poprvé, jsme dostali papír, na kterém je napsáno, že jsme canisterapeutičtí psi, a našim lidem dali ještě nějaké další věci. Jen takový moc hezký postroj, co jsem viděla u některých pejsků, kteří už jsou ve službě déle, prý dostaneme až za rok, když dokážeme, že nás ta práce u dědečků a babiček a nemocných dětí opravdu baví a že ji pořád děláme.

Takže od té doby chodím každou středu pracovat do Domova pro seniory.
Nejdříve jdeme k těm, co už nemůžou chodit. Regi mě k nim položí do postele, já se přitulím a oni mě hladí studenýma rukama po hlavě a po ouškách a já přivírám oči, protože se mi to moc líbí. A skoro se nehýbám, abych jim neublížila a nepodrápala jim packama jejich studené tlapky, protože mají kůži tenoučkou jako papír. A když odcházíme, tak se ti klienti - tak jim říká Regi - usmívají, ruce mají teplejší a říkají, že máme příště přijít zas. Nebo jdeme za pánem, který má v pokoji spoustu knížek a počítač, ale nechce s nikým mluvit. A se mnou mluví!
Pak se na chvíli uklidíme do pokoje k naší vlastní babičce, co v tom Domově pro seniory taky bydlí. Regi si s ní povídá a já odpočívám. Někdy si zdřímnu.

No a nakonec vždycky přijdeme do takového velkého obýváku, co mu říkají Centrum volného času. Babičky a dědečci tam sedí, pijou kávu, povídají si a vůbec se baví. Regi řekne: Hop!, já vyskočím na židli a bavím se s nima taky. Skoro každý měl někdy nějakého pejska a vyprávějí, jaký byl a jak se jmenoval, a házejí mi plyšovou myš a češou mě a dávají mi nakrájené jablíčko a moc se diví, jak je možné, že mi tak chutná, když přece nejsem králík. A přitom všem musím dávat velký pozor, aby mi někdo nepřejel kolečkovým křeslem ocásek, a abych někoho omylem neškrábla drápkem.
Když už je moc hodin a všichni mají hlad, protože už bude brzo oběd, řekneme ahoj a na shledanou a že přijdeme zase za týden.

Jdeme se proběhnout do lesa a pak už jedeme do našeho vlastního domova. Sice jsem ten den vždycky hrozně unavená a spím až do večera, ale je to fakt zábava. No řekněte, vám by se nelíbilo v práci relaxovat v pohodlné posteli, nechat se chválit a hladit a mazlit a česat, hrát si s lidma, dávat jim pac a ještě za to dostávat dobrotky?