Neobvyklí vypravěči
Téma: posraný život.
Bouchač
"Co dělám? Rozdávám rány. Čím víc,
tím líp. To je moje práce. Dost často taky nějakou dostanu. To taky patří k mé
práci. Lidi u toho vždycky řičí nadšením. Pokaždé, když se mi povede dobrý
úder, jedna část arény jásá a ta druhá nespokojeně bručí. Když to schytám, děje
se vlastně totéž. Pořád dokola…
Říkáte si, co je to za posraný
život? Máte pravdu. Přitom to kdysi začalo tak dobře. Když jsem byl malý, dělal
jsem si, co jsem chtěl, věčně někde lítal… zlatý chlapec…
Pak jsem ale vyrostl a přistřihli
mi křidýlka. A stal se ze mě… blbej Potlouk."
Téměř totéž, jen z malinko jiného úhlu na téma: Až budu
velká/ý/é
To je život…
Celé dlouhé dny bývám zavřená v těsném prostoru
vypolštářované cely. Občas mě sice vypustí ven, ale rozhodně ne proto, abych se
mohla volně proletět. Pokaždé mě někdo honí a snaží se mě polapit. Bývají dva.
Místy se mi sice podaří ty lovce zmást, ale utéci jim stejně nedokážu. Vždycky
mě některý z nich chytí a pochroumá mi přitom jemná křidélka. A jednou se
dokonce stalo, že mě jeden z těch hromotluků málem spolkl!
To je život… Možná to bude tím, že jsem tak malinká. A vůbec
nic nezmůžu. Ale až vyrostu, tak jim všem ukážu! Až budu velká, budu… Potlouk!!
Téma: Známá literární postava v Bradavicích
Divný úkol
Krádež v ředitelně střední školy v jakémsi zapadákově. Vysoce
diskrétní záležitost… Divné.
Vybavili mě opravdu podivnou zbraní: Nenápadná tenká černá hůlka.
Prý když se zmáčkne na jednom konci, vyletí z druhého smrtící zelený blesk…
Ještě divnější.
Ale nedali mi žádné letadlo, helikoptéru, dokonce ani auto. Musel
jsem se celý den tlouct v obstarožním vlaku, ve kterém nebyl ani jídelní vůz.
Jen jednou kolem projela divná babka s vozíkem podivných sladkostí. Koupil jsem
si pár čokolád. Všechny mi po vybalení vyskočily z ruky a zmizely někde pod
sedadlem… Nepříjemné a jak jinak, divné.
Prasinky… Co to je za jméno? Vypadá to tu divně. Jako kulisy
nějakého příběhu pro děti.
Tak kde je ta škola? Hmm… hospoda U tří košťat… Ten název… Najde
se tady něco, co by nebylo divné?
"Martini s vodkou. Protřepat,
nemíchat."
"Nemáme. Ani martini, ani vodku…"
Nemají martini ani vodku? Přestávám se divit. Ta dáma za barem je
oblečená skutečně di… ale nevypadá špatně a její dekolt, ten je impozantní.
Kdyby byla v bikinách…
"…ale nedal byste si něco jiného?
Máslový ležák, medovinu, ohnivou whisky, nebo třeba něco ještě ohnivějšího?
Nikdy jsem vás tady neviděla. Jsem Rosmerta. A vy?"
Konečně něco, co není divné! "Jsem Bond.
James Bond."
Téma: Je mi to jedno
Mé jméno je…
Ti, kteří mě stvořili, už tady dávno nejsou. Jak dlouho tady
stojím? Nevím. Svítí slunce? Prší? Fouká vítr? To je mi lhostejné. Nijak se mě
to nedotýká. Je horko nebo mráz? Je mi to jedno. Zrcadlím se v hladině
jezera, tyčím se do výše, rozkládám se do šířky…
Ve svých útrobách ukrývám všechnu tu mladou křehkou živou
drobotinu. Přicházejí, rostou, učí se, a odcházejí, aby mohli přijít zase noví.
Poskytují mi svou magii, a já je na oplátku chráním. Mám je rád, oni milují
mne. Jsem neživý? Ne. Žiji skrze ně, díky jejich magii a lásce. Mé jméno je
Bradavice.
Téma: Mouchou v ředitelně (čeho asi
byla svědkem...)
Muší příběh
Byla stará. Kdy se vylíhla, nebo jak
dlouho žila v této místnosti, si nepamatovala. Vzpomínala si jen, že tady býval
podivný barevný člověk a na stole míval misky s dobrým, sladkým jídlem. Moc jí
chutnalo. Jen si musela dávat pozor, protože ji odháněl modravými blesky.
Ten nový člověk je celý černý. Jídlo mívá jiné. Není tak dobré, zato si jí
vůbec nevšímá. Stává nehnutě u okna a zamračeně hledí na oblohu. Dnes se ale
něco stalo. Přišel k talíři. Nikdy to nedělal, tak si všimla pozdě. Možná si
chtěl jídlo dosolit. Velká těžká kapka, která na ni spadla, byla slaná...
Téma: Místnost plná postav z filmů o Harrym Potterovi
Oslava?
Byl konec. Přežili. Podívali se na
sebe a všichni se začali smát. Objevily se láhve máslového ležáku a ohnivé
whisky. Bavili se jako děti a hlasitě na sebe pokřikovali. Neville přes kytku v
květináči pokukoval po Lence. Remus dováděl s černým psem. Charlie s Billem
pozorovali dráčka, zmateně poletujícího pod stropem. Hagrid se už poněkolikáté
praštil o lustr a hlasitě se tomu řehtal. Harry se o něčem dohadoval s Dracem.
Ron nevěřícně zíral na chobotničku, která se mu objevila v poháru, zatímco Fred
s Georgem už hledali další oběť. Jen Hermiona a Snape si každý v jiném koutě
něco četli.
Najednou se otevřely dveře a do místnosti vešla štíhlá, přísně vypadající
dívka.
Chvíli něco hledala ve svých papírech. Pak si posunula brýle a neobvykle silným
hlasem spustila : "Nerada vás ruším, ale
věnujte mi chvíli pozornost. Pane Thewlisi, na toho psa už venku čeká jeho
chovatel. Pana Radcliffa a slečnu Lynchovou prosím o vrácení brýlí, oba pány
Phelpsovy a pana Crockforda žádám o sesbírání všech gumových zvířátek a pana
Lewise o květináč s umělou květinou. Pan Coltrane už si může odepnout chůdy. A
pane Rickmane a slečno Watsonová, pokud jste se dostatečně rozloučili se svými
scénáři, vzala bych si je taky..."
Téma: Dudley dostal dopis z Bradavic
Stalo se na majáku
Sotva
Harry a ten strašlivý člověk zmizeli, vrhla se Petunie k Dudleymu. "Dudlánku, není ti nic?" Objala ho a konejšivé poplácávala po zádech. Najednou
její ruka narazila na něco nepatřičného. "Probůh, co je tohle? To je prasečí ocásek! Dudlíčku, co ti to jen ty zrůdy
udělaly?! Musíme okamžitě do nemocnice... tam to nějak šikovně uříznou... nebo
useknou... jen aby ti nezůstaly trvalé následky..."
Pokud byl Dudley posledními událostmi vyděšený, během matčina hysterického
kvílení hrůzou dočista ztuhnul. V hlavě mu rotovaly představy pily, sekery,
potoků krve a strašné bolesti, jako v hororu, který si jednou tajně s kamarády
pouštěl na videu. Celou svou bytostí si přál, aby se ta věc z jeho zadku
ztratila nějak sama od sebe... Najednou ucítil brnění pod kůží a pak matčin
jekot ztichnul. Opatrně si ohmatal masité pozadí. Bylo jako dřív. Ocásek
zmizel.
Jako první promluvil Vernon, který až doteď konsternovaně mlčel.
"Myslím, rodino, že posnídáme a pojedeme domů."
Posadili se kolem stolu, na
kterém Petunie rozložila jídlo z jejich zásob, a před každého postavila hrnek s
kouřícím čajem. Všechno bylo zase úplně normální...
Tedy až do chvíle, kdy vyvrácenými dveřmi vlétla dovnitř velká sova, posadila
se před Dudleyho a natáhla k němu nožku s dopisem.
Téma: Smích, žába,
koruna.
Zamilovaný
Byla určitě zakletá. Možná, kdyby se odvážil a políbil ji, všechno
by se změnilo… Jak krásná by byla… Nasadil by jí korunu a byla by jeho
královnou. Jeho pánovi by jistě nevadilo, kdyby si přivedl tak úžasnou
partnerku.
Nádherná žabka je ale už teď. Ten její překrásný obličej,
zvonivý smích… Jen kdyby měl tu odvahu. Stačil by jediný skok. Seděl jen malý
kousek od ní. Byl okouzlen, unesen…
Ach… najednou byl lapen a pak uzavřen v něčem pevném.
"Trevore," ozval se šeptem hlas jeho pána, "nesmíš sedět ve
třídě na lavici, ta odporná růžová ropucha by tě taky mohla proklít…"
Téma:
Komnata nejvyšší potřeby.
Zložár
Narodil jsem se hladový.
Okamžitě jsem však ucítil potravu. Šest živých! Rozběhl jsem se za nimi.
Všechno, co jsem cestou potkal, jsem strávil. Ty neživé věci ale nemohly utišit
můj hlad. Jen jsem po nich vzrostl a on taky. Pak jsem jednoho živoucího dostihl.
Byl jsem klidný. Nemohou mi utéct...
Najednou se ale ozvalo:
"Hermiono! Harry! Jsou tu košťata!!!" A tři živí se vznesli. Zakroužili nade
mnou a sebrali mi i ty poslední dva. Zoufale jsem se po nich natahoval, ale
marně. Odletěli. To nejživější, co mi v celé místnosti zbylo, je nakousnuté
jablko. Bojím se, že už brzy umřu...