Téma týdne: Lék na každou bolest
Nejlepší medicíny

Začnu trošku oklikou. Vyznám se ze své velké lásky. A ne, opravdu to není Harry Potter. Dokonce ani žádná jiná literární postava, přestože jsem jednu svou, velmi oblíbenou, nechala v jisté fanfiction povídce přijet do Bradavic.

Je to spisovatel, který, řečeno s Janem Nerudou, vším, čím byl, byl rád. Byl kdečím, ale vůbec nechtěl být spisovatelem. Jen pro zajímavost výčet toho, čím byl, je… prostě neskutečný: budhistickým mnichem, kovbojem, učitelem kreslení, barmanem, zpěvákem, učitelem hry na kytaru, unitářským pastorem… a po padesátce konečně i spisovatelem.

Myslím, že i člověk, který nikdy nic od Roberta Fulghuma nečetl, zná název jeho první vydané knížky:
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: neobyčejné přemýšlení o obyčejných věcech.

Po jejím přečtení jsem jednou komusi řekla, že pokud by chtěl vědět, jaká doopravdy jsem, stačí, aby si přečetl tuhle knížku, protože vidím svět stejně jako její autor. Jen to bohužel neumím tak dobře napsat. Jak postupně vycházely, kupovala jsem si i další útlé knížečky s kouzelnými názvy:

Už hořela, když jsem si do ní lehal

Možná, možná ne: nápady z vnitřního světa

Ach jo: některé postřehy z obou stran ledničky

Od začátku do konce: naše životní rituály

Opravdová láska

A nakonec přišla jedna, do které jsem se zamilovala úplně nejvíc a samou láskou jsem ji vlastně zničila:

Slova, která jsem si přál napsat sám: citáty, jež ovlivnily mé myšlení

Podtrhávala jsem si v ní, některé citáty si zakroužkovala a opatřila několika vykřičníky, to podle míry, jakou vyjadřovaly i moje přesvědčení. Ta knížka je plná slov, která bych si i já přála napsat. Z ní, z kapitoly s názvem Proti-Klady pochází také můj oblíbený citát:

"Testem toho, že ve světě žijeme naplno, je schopnost mysli udržet dvě protikladné myšlenky, a přitom dál fungovat. Měli bychom být schopni vidět, že je všechno naprosto zoufalé a současně se snažit to změnit."

Oblouk je dokončen, jsem tam, kam jsem se chtěla dostat. K tématu tohoto týdne – lékům na každou bolest. Existují dva, které jsou naprosto univerzální a téměř stoprocentně účinné: Čas a naši blízcí. A pak je spousta dalších, individuálních léků, ale přesto určitě společných více lidem. Patří mezi ně například hudba. No, a konečně většina z nás má i své soukromé medicíny.

Jako každý, mám i já za sebou okamžiky, kterými jsem byla domlácená tak, že mne bolelo i myslet. A zraňovalo mě i jídlo, rozhovory lidí, hlasité, třeskutě optimistické písničky, nedokázala jsem uniknout ani do světa psaných příběhů. Takže co mi pomáhalo se vzpamatovat?

Spousta času, tichá podpora mých nejbližších, hudba beze slov a malá knížečka Roberta Fulghuma o slovech, která bych si také přála napsat sama, ale protože už to udělali jiní, mnohem, mnohem, moudřejší, mohla jsem z nich čerpat poučení a sílu.