Téma týdne: Život mimo zemi
Na pomezí

V tom kraji jsem se nenarodila ale už v něm dlouho bydlím. Ale není to tak, že bych se v něm cítila jako doma. Já v něm doma jednoduše jsem. V kraji, ve kterém po staletí žili Češi i Poláci. A jak se tak různě měnily a posouvaly hranice států, lidé zůstávali, a dnes je na území České republiky silná polská menšina. Historicky tady soužití Čechů a Poláků nebývalo nikdy úplně jednoduché a dodnes jsou znát slabé dozvuky vzájemně napáchaných křivd. Ale o tom psát nechci. Chci psát o tom, proč mne baví tady žít. O tom, proč tady žiju ráda. Je tu totiž něco, nebo respektive NĚCO, co můžete nalézt vždy na pomezí. Na jakémkoli pomezí. Hudebních žánrů, vědních oborů nebo kultur. Je to vzájemná inspirace. V kraji, kde se, dnes už bez konfliktů, mísí český a polský živel, je to hodně znát. Hudebním fanouškům možná nemusím nic moc vysvětlovat.

Další věcí, která je mi velmi blízká, je udržování tradic. Rodinných, náboženských, lidových. Všude kolem sebe například slyšíte něco, o čem folkloristé vědí, že to jinde v republice nemá obdobu. Opravdu živé nářečí. Když jsem se sem přistěhovala, lidé vždy při rozhovoru se mnou "přepnuli" do češtiny. Dnes už to dělat nemusí, protože jim rozumím, a naše konverzace tak úplně přirozeně plyne "dvojjazyčně". Nářečím mluví sice ve větší míře místní Poláci, ale mnozí Češi také. Připadá mi, že je to něco, co je spojuje. Všichni jsou prostě tu stela (odsud). Asi jste už poznali, že píšu o Těšínském Slezsku, krásném hornatém kraji na severovýchodě naší republiky. O kraji, kde za gurami za lasami pobili se dvaj gorale čupagami, jak se zpívá v jedné písničce, kterou si u nás vypůjčila skupina Čechomor.

A co mne jako příznivce valašského folklóru opravdu nadchlo, je to, jak se mu ten místní podobá. Úplně vidím, jak se po beskydských kopcích přelévaly písničky i tance tam a zpět a všude přibíraly jiné místní vlivy. Tady má téměř každá vesnice svůj folklórní soubor a nějakou formu menšího či většího festivalu, na kterém se tyto soubory prezentují. A dostávám se k dalšímu zdejšímu unikátu. Bývají to totiž zároveň jakési neoficiální festivaly krajových specialit a dobrého jídla. Domácího, připravovaného členy místních spolků. Chvíli sledujete vystoupení muzikantů a tanečníků, něco pojíte, dáte si pulku (štamprli, panáčka) mjoduly (pálenky smíchané s medem), a pak se projdete kolem prodejních stánků lidových řemeslníků… Vřele doporučuji navštívit, ochutnat a vůbec si to užít.

Možná to vypadá, že tady nevidím vůbec nic negativního. Ale to víte, že vidím. A není toho právě málo. Jen o tom tady, na tomto místě, nechci psát, protože to dobré je jednoznačně v převaze. A žijí tady lidé, kteří to cítí stejně. I když by se mnohdy pracovně, jako odborníci, jinde uplatnili lépe, než ve zdejším, ne právě bohatém kraji, zůstávají tady. Co je tu asi drží…? Že by ty staré tradice? Místní horalé – gorole, byli vždy hrdí na své hory, byli svázáni se svou zemí a chodili po ní volně bez ohledu na měnící se státní hranice. Přestože kdysi opravdu museli dla chleba (kvůli obživě) často odcházet, vraceli se vždy domů, jak jen to bylo možné, protože nechtěli žít trvale jinde. Považovali tu zemi za svou. V nejlepším smyslu toho slova. A mám pocit, že i když od těch dob přešlo několik generací a hodně věcí se změnilo, tohle zůstalo stejné.