Téma týdne: Quo vadis
Můj hlavní úkol

Regi tvrdí, že si border kolii, tedy mě, pořídila jako osobní trenérku. Že ji mám vyštěkávat a ocáskem vymetat na procházky, protože samotná by se ven prostě nevypravila a nevypravila. Vždycky by se prý našlo něco důležitějšího. Tak já ji teda chodím každý den pravidelně venčit, jak jen umím nejlépe. Někdy dokonce přemluvím i Honzu, aby šel s námi. On pak vezme foťák a fotí jako o život.

No a kam že to chodíme (pokud nejedeme autem někam dál)? Regi nejraději k potoku. Taky se mi tam líbí. Snad u každého stromu najdu nějakou pesemesku. Teď v březnu, když roztál led a sníh, je tam sice trošku smutně a ježatě, ale nebude to dlouho trvat a cesta kolem vody od jednoho mostku k druhému se promění v úplně nejzelenější procházku. Bude to co nevidět, protože jaro už fakt začalo. Dokonce mám za sebou letošní první pořádnou koupel.

Víte, kam ale chodím nejraději já? Na velikánskou svažitou louku nad naším domem. Tam se to tak nádherně tryskem honí s kamarády i válí v trávě...

Naštěstí obě procházky spravedlivě střídáme, abych si toho běhání užila. Že půjdeme právě mým oblíbeným směrem poznám podle vodítka, které mi Regi před odchodem nepřipne, jen ho drží v ruce. A řekne mi, že mám volno. Tedy chystá se říct, nikdy to ale nestihne. Sotva totiž otevře branku a pusu, vystřelím, a než oboje zavře, jsem už někde v půlce svahu.

Když se vyhrabeme na kopec, tedy když já doběhnu několikrát nahoru a dolů a dokolečka, a Regi za mnou konečně dofuní, dostaneme obě za odměnu ten nejhezčí výhled, co znám. Je legrační, že domy dole jsou menší než moje miska na granulky. Celou tu bezvadnou louku obklopuje stejně bezvadný les se spoustou šišek, klacků a jiných zajímavých věcí.

Moc často to nedělám, protože na přemýšlení nemám vůbec čas, jsem hrozně zaneprázdněná kolie. Ale když už někdy o těch našich procházkách uvažuju, říkám si, že je důležité nejen kam jdeme, ale taky s kým. A ze všeho nejdůležitější je, že se nakonec vždycky vrátíme zpátky k nám domů.