Téma týdne: Z pohledu malého človíčka
Lidské štěňátko

Vždycky jsem si myslela, že lidi jsou prostě úplně všichni větší, než jsme my, pejsci. Sice jsem poznala nějaká lidská štěňata, ale i ta byla vždycky o pořádný kus větší, než jsem já. Jenže pak jsme jednou jeli na návštěvu. A tam jsem to uviděla. Lidské mláďátko tak mrňavé, že bylo menší než já. No fakt!

Nejdříve si Regi chlapečka půjčila, a držela ho v náruči. Samozřejmě proto, abych si ho mohla pořádně očichat. Krásně mu voněl čumáček. Trošku mi to připomnělo brášky a sestřičku a maminku, která nám dávala pít takovou bílou dobrotu. Myslíte, že to dělají lidské maminky podobně? Řekla bych, že jo, poznám to přece podle té vůně. Pak jsem tomu štěňátku očichala i prdelku. Tam to taky bylo cítit, jako něco moc známého.

Zdálo se, že i mrňouska zajímalo, co jsem zač, ale nečichal ke mně. Místo toho mě oťapkával předníma tlapkama, co jim lidi říkají ruce. Moc mu to ale nešlo, strkal mi prstíčky do očí a jednou mi zmáčkl čumáček tak, že mě to až zabolelo. Ale vydržela jsem a ani jsem se nepohnula. Vždyť byl ještě tak maličký.

Ani chodit ještě neuměl. To jsem poznala, když ho Regi položila na zem na takový měkký huňatý pelíšek. Šťouchala jsem do chlapečka, aby si šel hrát, ale pak mi došlo, že to ještě neumí. Ani mluvit neuměl, aby mi třeba řekl, že jsem hodná holka. Co si myslel, to vážně nevím. Ale určitě jsem se mu líbila. Ležel na zádech a mával všema čtyřma nožičkama a to byla docela švanda. Olizovala jsem mu je a on se smál. A všichni velcí lidi kolem se taky smáli.

Potom se to mláďátko unavilo, strčilo si do pusy paleček a usnulo. Chvíli jsem ještě čekala, co bude, ale nebylo nic. Tak jsem se k němu stulila na jeho pelíšek a spali jsme oba…