Téma týdne: Když se nikdo nedívá
Mám vám to vážně říct?

Když jsem ještě byla malé štěně, pořád jsem někam zalézala. Třeba pod topení nebo pod křeslo. Tenkrát jsem si totiž ještě myslela, že když já nevidím Regi a Honzu, nemůžou vidět ani oni mě.

A do těch skrýší, ze kterých mi vždycky trčela celá prdelka nebo aspoň ocásek, jsem si odnášela různé dobrotky. Třeba takovou moc voňavou kostičku. Regi mi ji chtěla vyhodit, že už je hrozně oslintaná a strašně špinavá. To víte, že nebyla! Ale stejně mně ji sebrali.

Jindy jsem našla na domovních schodech něco opravdu dobrého. Teda, už to bylo prázdné. On to totiž dal Honza naší Číče a než jsem se k té kočce dostala, aby mi dala taky ochutnat, bylo po všem. Tak jsem si tu mističku odnesla tajně za strom, že ji aspoň dočista vylížu. No ne, že mě zase viděli a tu ňamku mi sebrali! A ještě jsem dostala vyhubováno, že jsem ji neměla co brát, když nebyla moje.

Když jsem pak byla větší, šla jsem na to chytřeji. Zapojila jsem do akce Kubíka. To je takové naše lidské mládě, co k nám vždycky přijede, abych si měla s kým hrát. Domluvili jsme se, že když u oběda už něco nemůže dojíst, dá mi nenápadně svůj talíř pod stůl. A tohle teda konečně klaplo. Vynadáno jsme sice dostali oba, ale to už jsem měla všechno bezpečně u sebe v bříšku.

Ale jinak jsem vážně moc hodná a fakt nezlobím, ani když se nikdo nedívá. Třeba když mi moji lidi řeknou: "Indy, teď tady budeš doma sama, my se brzy vrátíme." Zavrtím ocáskem, že rozumím a jdu si lehnout na předsíňový pelíšek. A teď si asi říkáte, že sotva za nimi zapadnou dveře, nastane tóčo. Že jsem přece temperamentní border kolie, co se sama hrozně nudí, takže lítám po schodech nahoru a dolů, honím balonek, shazuju květináče, koušu rohožky a nohy od židlí…

No… tak nevím, jestli vám vůbec můžu povědět, jak je to doopravdy. Mám vám to teda říct? Tak jo, ale nikomu ani muk. Abych nám, borderkám, nezkazila pověst. Protože nevím jak kdo, ale já vážně nic z toho nedělám. Prostě se na pelíšku stočím do klubíčka a… celou dobu spím a spím a spím...