Téma týdne: Před usnutím
Kolik máš pelíšků, tolikrát jsi psem

Lidi to mají jednoduché. Na spaní mají postel a hotovo. Nebo tak nanejvýš nějaký ten gauč. To my, pejsci, se můžeme pokaždé upřemýšlet, jak si usteleme a kam si lehneme. A jednoduché to fakt nemáme, protože musíme tohle rozhodování provádět mockrát za den.

Například moje první usínání nastává hned ráno. Regi pije kávu ve svém křesle a já jedinkrát nemusím složitě uvažovat kam a jak, udělám jen hop, olížu jí obličej, shodím brejle a nějak se jí naskládám na klín. Uznejte, že to je pro patnáctikilovou border kolii docela výkon. Ale zvyk je zvyk, tenhle "klíning" máme zavedený už od prvního rána, co jsem přišla k nám domů.

Během dne se k spánku ukládám leckde. Někdy pod stolem, někdy usnu na strategickém místě v kuchyni u sporáku při čekání, jestli z něj nespadne něco dobrého, ale většinou spím na nějaké vyvýšenině v obýváku. Nejraději v křesle, ze kterého Regi právě vstala. Stává se, že za chvilku přijde zpátky, a chce si zase sednout, to se pak s omluvným vrtěním ocásku zvednu a jdu si lehnout jinam, třeba na pohovku, ze které právě odešel Honza.

Když jde Regi do dílny, tam se teda zavírá na můj vkus nějak moc často, použiju svůj předsíňový pelíšek. Mám tam přehled, kam Regi jde a jestli třeba nesahá po mojí občance (obojku se známkou a adresářem - pozn. Regi) a vodítku, a jestli tím pádem nepůjdeme ven. Nebo můžu jít k domovním dveřím pozdravit paní pošťačku. Anebo jako první přivítat Honzu, když přijde domů z práce.

Na konec jsem si nechala nejstarší pelíšek - svou postýlku s nebesy. Tu mám hrozně moc ráda už od malička. Jenom nechápu, jak se mohla od té doby o tolik zmenšit. Kdysi, když jsem byla ještě štěně, mohla jsem si v ní pohodlně hrát. Dokonce i skákat a honit balonek. Teď, jak se tak srazila, už je jenom na spaní. Ale má tu výhodu, že je v ložnici, ve které spí i Regi s Honzou. Takže jsme každý ve své vlastní posteli, ale spolu. A být spolu, to mám ze všeho na světě úplně nejradši.