Téma týdne: Mládí
Kde je ten hraniční patník?

Tak mládě už nejsem. Ať si Regi říká, co chce, jsem dospělá psí slečna. Mám dva roky a kousek, a to bych u vás, lidí, měla těch roků asi šestadvacet. Takže jsem mladá. A mladá budu tak dlouho, dokud nebudu stará. Aspoň tak si to myslím. I když mi není jasné, kde je na cestě psího života ten důležitý patník, před kterým je pejsek mladý a za ním už starý.

Stará je naše kočka Číča. Pozná se to podle toho, že si už moc nechce hrát. Ale hlavně proto, že když nám Regi naposledy objednávala na internetu granulky, pro Číču koupila jiné než obvykle. Na tom pytlíku je napsáno - pro seniory. Takže až bude tohle i na mém pytli s granulkama, budu asi stará. 

Jenom nevím, jak se to pozná u lidí, když oni žádné takové speciální jídlo pro seniory nemají. No ale... vždyť já to vlastně vím! Jsem certifikovaný canisterapeutický pes, no ne? 
Takže kam to jezdíme s mojí Regi každou středu? Do domova pro seniory. A komu tam dělám radost a dávám pac?
S kým si hraju, s kým se mazlím? No s těmi seniory, přece. To jsou lidi, co už fakt vůbec nejsou mladí. Chodit za nimi musíme my, oni by k nám na návštěvu přijít nemohli, protože už toho moc nenachodí. Někteří jsou tak nemocní, že jenom leží v posteli, jiní jezdí v kolečkovém křesle, nebo se belhají o berlích. A i ti, co nemají berle, se šourají hrozně pomaloučku.

Takže je to jasné. Když se podívám na moje lidi: sice už žijou hrozně dlouho, ale do postele si lehnou jenom v noci, když se jde spát. Křesla, ve kterých občas sedávají, nemají kolečka, berle doma taky žádné nejsou, a když Regi s Honzou chodí, tak jim to jde docela rychle, teda na to, že jsou to jenom lidi. Nevím, jestli jsou mladí… už asi moc ne. Ale řekla bych, že když se mnou zvládají dlouhatánské procházky po lesních pěšinkách, kopcích a loukách, tak na cestě lidského života k tomu hraničnímu patníku zatím nedošli. A staří ještě rozhodně nejsou.