Jak to vlastně kdysi dávno začalo...

Narazila jsem na tu akci náhodou. Na internetu. Jak jinak. Kdo prý prokáže určité znalosti z jistého oboru a projde testem, může na tom fascinujícím pracovišti někoho podle vlastního výběru navštívit a strávit s ním čtyřiadvacet hodin. S kýmkoli. Množství zájemců nerozhoduje, nějak to prý udělají, aby se na všechny dostalo. Mají své prostředky.
Přečetla jsem si znovu učebnice, shlédla pro jistotu i pár dokumentárních filmů. Ten test snad zvládnu.

Samozřejmě, prošla jsem. Nějaké otázky jsem sice zodpověděla chybně, ale řekli mi, že všeobecný přehled mám velmi slušný. Potěšilo mě to.
Mohla jsem vejít do velkého sálu, kde seděly hostesky, každá před sebou cedulku se jménem osoby, kterou bylo možno navštívit. Rozechvěle jsem se rozhlížela. Koho vybrat? Před některými dívkami byl chumel lidí, u některých jich postávalo jen několik, a na dvou místech se tlačil takový dav, že nebylo vidět na cedulky se jmény a dokonce ani na uštvané dívky za přepážkami.
Jen na jednom místě nebyl nikdo. Znuděná blondýna listovala jakýmsi časopisem, a co chvíli pohlédla na hodinky. Nedivila jsem se. Konec pracovní doby se blížil. Nemám ráda fronty ani tlačenici a tak jsem se vydala k ní. Při pohledu na jméno, které měla před sebou, jsem sice maličko zaváhala, ale nakonec jsem se rozhodla.
Dál to bylo docela jednoduché. Vyplnila jsem prostou registrační kartičku - kupodivu chtěli pouze jméno a mailovou adresu. Pak jsem dostala obálku. Byl v ní podivný zažloutlý papír s plánkem, ještě jeden s ručně psanými instrukcemi a jízdenka na vlak.

Vystoupili jsme na malém nádraží. Na některé návštěvníky čekali průvodci, aby je doprovodili na menší odloučená pracoviště, ale většinu z nás odvezli před velikou bránu hlavního areálu. Byli jsme u cíle. Všichni jsme začali prohlížet své plánky a studovali, kterým směrem se vydat. Většina - vlastně celá skupina - zamířila k veliké budově, která se tyčila nad tmavým jezerem. Jen já se měla podle instrukcí obrátit opačným směrem. K lesu, v jehož stínu se krčila docela malá stavba. Pospíšila jsem si, protože se začínalo stmívat a les moc důvěry nevzbuzoval. Uklidňovalo mě ale přívětivé světlo linoucí se z oken stavení, ke kterému jsem mířila. Konečně jsem byla na místě. Dychtivě jsem zaklepala na dveře.
"Dobrej večír! Poďte dál, už na vás čekám. I Tesák se těší… Přestaň, ty přitroublý psisko, dyť tu chuderu celou poslintáš. Já sem Rubeus Hagrid. Ale to vám asi nemusim řikat, co? To přeci víte, dyž ste za mnou přijela. Si představte, že ste jediná… Vostatní autoři fanfiction vo mně moc nepíšou. Šli všici támdle nahoru..." mávnul můj hostitel velkou rukou směrem k hradu. No, tak se přeci posaďte. Tudle máte čaj a nějaký sušenky. Sám sem je pek. A pak si vyndejte ten svůj noutbůk – dyť já vim, že nepíšete brkem na pergamen – a namasírujte si pořádně prsty. Řekli mi, že vám můžu povědít ouplně šecko…"

Co myslíte, jak to asi dopadlo? Mluvil a mluvil, skoro celou noc. Vypili jsme spoustu máslového ležáku a potykali jsme si. Pak mi přes mé protesty ustlal ve své vlastní posteli. Sám si lehnul k Tesákovi na huňatou předložku před krbem a přikryl se spratkovým kožichem. A ráno jsme šli na procházku. Do Prasinek k Rosmertě a k Prasečí hlavě, do Zakázaného lesa k jednorožcům a taky k testrálům. Odpoledne dokonce přišla na čaj i madam Olympa…

Když jsme se k večeru konečně rozloučili, domluvili jsme se, že nám bylo společně tak fajn, že se budeme scházet častěji. A tak to všechno vzniklo. Nekonečný cyklus drabble povídek popořádku i na přeskáčku, jejichž hlavním hrdinou je Rubeus Hagrid, šafář, klíčník a profesor péče o kouzelné tvory v báječné Škole čar a kouzel v Bradavicích.

ooo

Tak, ale teď vážně. Jak se stalo, že už deset let píšu drabble zrovna o téhle postavě HP světa? Vlastně nevím, proč zrovna Hagrid. Možná opravdu právě proto, že o něm skoro nikdo jiný nepíše.
Za ta léta cyklus Obrázky ze života Rubeuse Hagrida popořádku i na přeskáčku pořádně nabobtnal. Mockrát jsem si říkala, že bych všechny ty drabblíky měla nějak roztřídit. Ale nějak jsem se k tomu nikdy nedostala.
A pak nám zrušili naše Šílené šuple. Víte, jak to je, když se stěhuje. Je to příležitost k úklidu. Byla to sice fuška, ale mám hotovo. Hagridovské obrázky jsem uspořádala do dvanácti skupinek, skoro příběhů. Od Hagridova dětství dál k dospělosti a zralému věku, vesele i vážněji jsem nakoukla do různých zákoutí a zákrutů jeho života.

A rozhodně v tom budu pokračovat i dál. Přeji příjemné počtení…

Další Hagrid...