Jak to bylo s Frídvulfou
Koho by nezajímalo, jak se vlastně seznámili rodiče našeho
Rubeuse Hagrida,
Hagrid senior a obryně Frídvulfa. Tady je tedy jejich příběh. Téma: Emancipace
TÁTO, POVÍDEJ MI VO
MÁMĚ...
"Kdysi sem dělal daleko na severu pro jednoho
vědátora, co zkoumal magický tvory. Měl je v klecích a mezi nima taky jednu
mladou vobryni. Frídvulfu.
Zamilovali sme
se, utekli spolu a bydleli pak v jednej jeskyni. Žilo se nám dobře. Vona celý
dny lovila, já se staral vo domácnost. Večer sme si pak dycky povídali… a
narodil ses ty.
Vod tý doby sem
zase já lovil a vona byla doma. Jenže už po tejdnu prohlásila, že todle nejni
nic pro ni a další den prostě vodešla. No… moh sem si
za to nejspíš sám. Neměl sem jí vykládat vo emancipaci."
Tohle první drabble
vzniklo vlastně jen jako vtípek.
Později jsem zjistila, že takhle jednoduché a
zábavné to merlinžel nebylo. Co tedy táta vyprávěl malému Rubíkovi?Téma: Poslední bílé místo na mapě
JAK JSI POZNAL MÁMU?
"Táto, jak ste
se s mámou našli? Dyť u nás žádní vobři nežijou?"
"Ech Rubíku… už
ti to konečně musím říct. Zdraví mi ňák přestává sloužit, a až tu nebudu, nikdo
jinej ti to nepoví. Sem moc malej,
tak mě žádná žencká nechtěla. A mně se dycky líbily takový hodně veliký.
Jednou v noci se
vobjevila v naší stodole. Největší a nejkrásnější žencká na světě. Zubožená
potrhaná, na krku řetěz. Utekla z mudlovskýho cirkusu. Ukazovali ji tam jako
zvíře. Uzdravil sem ji, zamiloval se… Byl sem šťastnej jako blecha. A pořád sem.
Protože než zase zmizela, dala mi tebe, synku."
Jak to ale prožívala Frídvulfa? Neměla to lehké. Hlavně se
cítila hrozně Téma: Zmatek matek
SAMA
Cítí, že to bude
už brzy. Bojí se. Bude to bolet. Vždycky to hodně bolí, všechny ženy to říkají.
Hlavička bývá dost veliká. Je sama. Všude
kolem jsou jenom ti hrozní malí lidi, co po ní házejí kamení.
A pak on. Hodný.
Táta jejího mláděte. Toho má moc ráda. Přesto odejde. Brzy. Až se děcko narodí.
Vezme ho a půjde. Domů.
A najednou je to
tu. Bez bolesti, rychle, hladce. Jako když vyšplouchne vlnka. Zamrazí ji. Je
maličký! Moc maličký. Mrzák. Když se něco takového narodí, ženy to vezmou a
hodí ze skály.
Frídvulfa pláče.
Obraz domova smývají horké slzy.
Rubík se ptá dál a táta pokračuje ve vyprávění. Téma: Hřích, který se neodpouští
PROČ NÁS TEDA MÁMA
VOPUSTILA?
Bydlel sem tehdá
na kraji mudlovský vesnice. A Frídvulfy si lidi začali všímat. Báli se jí.
Jednou, bylo ti pár měsíců, k nám přitáhli. S flintama a pochodněma. Zapálili
stodolu, v kerej máma bydlela. Měla tam i tvoji kolíbku. Zrovna si uvnitř spal,
my seděli venku.
Byla to hrozná
mela. Tebe sme zachránili na poslední chvilku, ale stodola lehla popelem.
Nazejtří se
Frídvulfa rozhodla. Dycky ji to táhlo ke svejm, ale zvostávala kvůli mně, a dyž
ses narodil, kvůli tobě. Jenže po tý hrůze poznala, že je čas vodejít. Protože
nás voba, ale hlavně svoje milovaný děcko, vohrožuje na životě.
Opuštění dítěte? To je
hřích, který se za normálních okolností neodpouští.
Ale tady okolnosti rozhodně
normální nebyly. Téma: Zvíře, které nechce odejít
ROZLOUČENÍ S FRÍDVULFOU
Stodola není,
kolíbka už není. Spáleništěm tančí poslední plameny. Chtěla zůstat. Co teď?
Křičeli, že je zvíře. Všichni že jsou zvířata. Že mají táhnout tam, odkud
přišli.
Zaklonil hlavu a
pohlédl na ni. "No nic, tak vezmem nějaký věci a vyrazíme. Tady už bejt
nemůžem. Pudem k vám. K vobrům."
"Tam ne.
Zabijou vás. Oba. Jste malí." Sklonila se a položila spící nemluvně jeho
otci do náruče.
Smrákalo se. K
lesu mířily dvě postavy. Jedna obrovská, jedna malá. Když došly k nejbližším
stromům, splynuly na chvíli v jednu. Pak se
rozdělily. Malá pokračovala kolem lesa, velká v něm zmizela. Navždy.