Téma týdne: Rychle, rychle běží čas
Fotky do občanky

S Regi jsme si prohlížely moje fotky a ona mi vyprávěla, jak jsem rostla. Povídala, že se mi každou chvíli něco zvětšilo víc než to ostatní, takže se třeba najednou moc vytáhly nožičky a já prý byla nějaký čas taková malá žirafka. Pak se zbytek těla vzpamatoval a dorostl, ale zase se nějak se zapomněly nožičky. To jsem potom naopak vypadala, jako kdybych byla nějaký border jezevčík.

Ale nejlegračnější byly uši. Jako miminku mi visely po stranách hlavy. Když jsem povyrostla, zvedly se pěkně dopředu, a špičky se obě stejně sklopily. Myslím, že mi to tehdy moc slušelo.

Ale pak to přišlo! Uši rostly a rostly, hlava je nějak nemohla dohnat, a ta ušiska se začala vlastní váhou klopit k sobě. Takže to vypadalo, že mám nad očima stříšku. Ten zbytek pak sice o kousek poporostl, jenže jak byly ty uši pořád ještě moc těžké, jedno se snažilo a trčelo do výšky, a druhé se začalo kácet do strany. No hrůza, co vám mám povídat. A to ještě nebylo všechno. Když ty plachetky konečně nabraly sílu a obě se pevně postavily, byla hlava ještě pořád moc malá a já vypadala skoro jako netopýr! Pak dostala hlava konečně rozum, a tu velikost dorovnala. Takže myslím, že teď ji mám tak akorát.

Řeknu vám, to dospívání nebyla vůbec žádná sranda. Ještě že uběhlo tak rychle, a že už ho mám za sebou.

Tak ať se zasmějete, koukněte, jak by asi vypadaly moje fotky do občanky od štěněte až do dneška. Prý se na některých hrozně ksichtím. No ale já nejsem žádná modelka, a nevím, jak se mám tvářit, když Regi nebo Honza řeknou: "Usmívej se, řekni sýr, a pozor, vyletí ptáček!"