Cesty k sobě - první část

Lenka s povzdechem sundala z nástěnky jeden popsaný pergamen a pověsila na ni další. Začetla se do textu:

Kdyby starý Koba četl příběhy, všiml by si, jak často začínají tím, že se hrdina probudí. On se ale právě snažil usnout. Kromě toho nebyl žádný hrdina. Navíc jeho příběh nezačínal, ale končil. To ovšem Koba nevěděl. Naštěstí, protože už tak měl dost mizernou náladu. Jekot ze zadní cely se odrážel od kamenných stěn chodby a zarýval se mu do uší. Vězně přivedli za tmy. Hlavu měl zavázanou v pytli. Pod pytel se nedívej, poručili Kobovi. Teď ale musí, ne? Jak by jinak viděl, kolik zubů vyrazí tomu křiklounovi první ranou? Ztěžka vstal z pryčny a natáhl se po obušku.

Ramena jí poklesla. No nazdar. Jako kdyby nestačila ta předchozí scéna. Spočítala zbylé listy. Dvanáct. Musí namalovat ještě dvanáct podobných obrázků. Magických. Pohyblivých. Těžce polkla a zvedla hlavu k nástěnce. Vlastně třináct. Z honoráře konečně zaplatí dlužný nájem a bude mít dalšího půl roku z čeho žít.

Rolf, tedy pan ministr Scamander, asi disponuje opravdu hodně dlouhými prsty. Jak jinak si má vysvětlit, že o pořádnou zakázku nezavadila víc než rok?

Nedalo se nic dělat. Nabídka ilustrovat tuhle podivnou knihu jí vytrhla trn z paty. Hlava ji však bolela a prsty svrběly touhou po úplně jiné práci.

Tehdy před třemi lety by ji nenapadlo, že když udělá něco tak přirozeného, ponese takové následky. Ale i kdyby ji to napadlo, zachovala by se jinak?

Potřásla hlavou. Bude muset zajít na Příčnou a koupit další tubu krvavě červené barvy. Prolistovala zběžně zbylé pergameny. Nebo raději dvě.

Na dně váčku se k sobě choulily tři poslední mince. To máme na dvě tuby barvy a možná pytlík rýže. Měla si říct o větší zálohu. Musí ty zatracené obrázky domalovat dříve, než jí dojde všechno jídlo. Nic se nedá replikovat donekonečna. Ztrácí to pak chuť jako padesátkrát vylouhovaný čaj. S povzdechem schovala váček do kapsy a prošla přepážkou z Děravého kotle na Příčnou ulici. Kam nejdříve? Chvíli uvažovala. Do koloniálu raději půjde až potom, podle toho kolik peněz jí zbyde. Otočila se, a vykročila nejdříve do Kratochvilných kouzelnických kejklů.

Když se po dvou letech vrátila ze studií v Seville, zjistila, že starý majitel malého krámku s výtvarnými potřebami zemřel, a jeho sortiment kupodivu převzal do svého obchodu George Weasley.

Za pultem stála mladá prodavačka, velmi ochotná a po několika minutách očividně nesvá z toho, že zákaznici nedokázala přimět k většímu nákupu.

Lenka zasněně vyšla ven. Ty nádherné sady barev, štětců všech velikostí…

Udělala jen pár kroků, když vrazila do něčeho tvrdého. Uslyšela zoufalý výkřik. Upadla a na čele ucítila lepkavou teplou tekutinu. Omámeně se posadila, pokusila se obličej otřít a podívala se na své ruce. Byly od krve.

Zvedla oči a hned je zase sklopila. To nemůže být pravda…

Byla. Z výšky na ni krvelačně shlížel Koba. V napřažené ruce nůž, ze kterého pomalu odkapávala jasně červená tekutina.

V tu chvíli se nad ní sklonil nějaký muž. "Slečno Lenko, moc se omlouvám, já nechtěl! Nestalo se vám nic?"

Lenka po chvíli přemýšlení poznala prodavače z knihkupectví Krucánky a kaňoury.

"Nebojte se, slečno, ta barva za chvíli zmizí. Nezbyde po ní ani stopa. To je takové šéfovo vylepšeníčko. Skvělé, že? Stříkající krev – to zákazníky chytne. Řek bych, že ten reklamní poutač je fakt povedený. Jen je kapku těžký na ovládání a mně ve škole levitační kouzla nikdy moc nešla. Ale musím říct, že jste výborná malířka. Tahle knížka bude superhit i díky vám. Ten vrahoun na obálce je jako živý! V nakladatelství už prej netrpělivě čekají na další obrázky, aby mohli tisknout a my prodávat. Myslíte, že…"

"Mladíku!!! Buďte tak laskav a odstěhujte si tu hrůzu někam jinam. Můj syn ji ve svém obchodě rozhodně prodávat nebude!" Na nejvyšším schodu Kratochvilných kouzelnických kejklů se tyčila Molly Weasleyová, z očí jí šlehaly hrozivé blesky. Pak se otočila k dívce stále sedící na chodníku a pohled jí změkl. Sešla k ní, pomohla jí vstát a objala ji kolem ramen. "Leničko, holčičko, jsi v pořádku? Co bys řekla šálku dobrého kakaa? Pojď, půjdeme nahoru do kanceláře. George tady dnes není, ale Fred tě určitě rád uvidí. To víš, moc radostí nemá, když se odtud nijak nemůže hnout. Tak za ním aspoň občas zaskočím na kus řeči. Jen je škoda, že neochutná koláč, co jsem dneska upekla. Ale ty si dáš, viď?

Jakmile obě ženy vstoupily do jedné z místností v patře nad obchodem, přivítal je nadšený hlas: "No paráda, obě moje mamky přišly na návštěvu!"

Lenka udiveně pohlédla na Molly, ale pak s úsměvem přikývla. "Ahoj Frede, ráda tě zase po těch letech vidím. Jak se cítíš?"

"Docela to jde. Vlastně se mám výborně. Jenom se občas kapku nudím. A co ty? Vypadáš skvěle. Ty ředkvičkové náušnice ti fakt sluší. Kdyby to šlo, skočil bych tě hned obejmout a dát ti pořádnou pusu."

"Frede Weasley! Nešaškuj zase a raději Lence ukaž, co se ti udělalo na zápěstí. Rozhodně by tě měla prohlédnout, když máme to štěstí, že se tady zastavila. Mohlo by se to zhoršit."

Fred zakoulel očima, ale ruku poslušně zvedl.

"Zápěstí? Podívám se. A jinde po těle se neobjevilo nic?" Lence se na čele vytvořila svislá přemýšlivá vráska, která se po chvilce zkoumání tenké prasklinky na mužově zápěstí zase vyhladila. "Nic hrozného to není. Přinesu si z domova všechno potřebné, a dám tě do pořádku. To víš, tehdy jsem ještě neměla vůbec žádné zkušenosti, byl jsi můj první."

Fred se rozchechtal. "Lenko! Slyšela ses? Řekla jsi vtip! A dvojsmyslný!"

"Kdybys nebyl namalovaný, hned bych tě něčím přetáhla," pronesla Molly přísně, ale mžikem přešla do laskavého tónu: "Leničko, Fredův magický portrét byla skvělá práce. Moc se ti povedl. Vůbec není poznat, že jsi ho malovala ještě jako studentka Bradavic. Jsi moc hodná. A když už budeš u těch oprav, ještě v rohu, hned u rámu, se také odloupl kousek modré barvy. Vidíš? Tady na čalounění křesílka. To jak se ho ten blázen snažil při jedné hádce hodit po Georgovi. Občas se vážně oba chovají jako malí kluci."

Z malé kuchyňky to zavonělo, a ve dveřích se objevilo drobné ušaté stvoření s velkým tácem. Kromě šálků kakaa na něm trůnily dva talířky s pořádnými porcemi meruňkového koláče s krémem. Domácí skřítka postavila tác na stolek. "Tira slyšela, co paní Molly povídá, tak si dovolila zaskočit pro moučník do Doupěte." Pak se obrátila k Lence. "Slečno, kakao je přesně takové, jaké má slečna ráda. A Tira je moc šťastná, že slečnu zase vidí."

Lenka vykulila oči, sklonila se a skřítku objala. "To není možné, kde se tady bereš? Ty už nejsi u Rolfa?"

Tira jen potřásla obrovskýma ušima, jako kdyby se jí do odpovědi moc nechtělo.

Zato Molly se živě rozpovídala. "Tira se zmínila, že tě zná. George ji přijal nějak před rokem. Za plat. Asi víš, že je svobodná skřítka, že? Musím říct, že je hotový poklad. O domácnost se stará báječně. A je výborná kuchařka. Recept na tenhle úžasný koláč mám od ní…

Lenka nevěřícně pohlédla z jedné na druhou. "Svobodná? Přijal? Co se stalo?"

Skřítka se ošila. "Když se nikdo neptal, nemusela o tom Tira mluvit, ale teď musí." Nešťastně se rozhlédla. "Pan Scamander Tiru nepropustil. Vyhodil ji. Za trest. Daroval jí starou děravou rukavici."

"Promerlina, proč?"

"Protože Tira byla vzpurná. Řekla, že panu Rolfovi nedovolí, aby ublížil slečně Lence. Tira měla přece vždycky ráda obě děti. Rolfiho i Leničku."

"Tak z téhle strany fouká. On je to větříček ministerský," protáhl zamyšleně Fred.

Molly překvapeně pozdvihla obočí. "Vy se znáte už tak dlouho? Od dětství? S Tirou i s Rolfem Scamanderem?"

Lenka zasněně upila kakao, ignorovala lžičku, vzala koláč do ruky a ukousla si obrovské sousto. S plnou pusou a blaženým výrazem jen přikývla.

Molly se pohodlněji usadila v křesle. "Ale to nám musíš vyprávět!"

"To si rozhodně moc rád poslechnu i já," ozvalo se souhlasně také z Fredova portrétu.

ooOoo

Stanové plátno pleskalo v mírném teplém větříku. Prázdninové přístřeší zvenčí vypadalo jako malé áčko. Vevnitř však bylo kouzlem zvětšené do pohodlného obývacího pokoje s krbem, praktické kuchyně s jídelnou, čtyř ložnic a dvou koupelen. Stálo ve stínu obrovského stromu, na kraji rozlehlé planiny s vysokými trsy ježaté trávy. Na obzoru se zvedala rudá masa hory Uluru. Domácí skřítka právě venku prostřela stůl. "Slečno Leničko! Pane Rolfi! Pane Scamandere! Pane Láskoráde! Tira prosí ke svačině!"

"Viděla jsem klokana!" volalo nadšeně blonďaté děvčátko, asi osmileté, které přiběhlo jako první. Popadlo obrovský kus meruňkového koláče a s velkou chutí se do něj zakouslo. Podobně jako jedenáctiletý chlapec, který s brbláním, že klokan přece není žádné magické zvíře, ale úplně obyčejné, dosedl na židli vedle ní. "Tiro, to je dobrota!" "Ty jsi nejlepší koláčová kuchařka na celém světě!" Zapomněli vzápětí oba na svůj spor a překřikovali se s plnými pusami.

Dva muži, kteří se přiloudali po chvíli, však nevěnovali pozornost dětem, skřítce, ani jídlu. Byli plně zaujati něčím úplně jiným. Jeden z nich, otec chlapce, opatrně vybalil z plátěného vaku podivný předmět a položil jej mezi hrníčky a talíře.

"Úžasné," vydechl druhý, stejně světlovlasý jako jeho dcera. "Je to opravdu to, co si myslím, Reginalde?"

"To tedy rozhodně je, příteli Xenofilie," odpověděl Reginald slavnostním tónem. "Roh muchlorohého chropotala ze sbírek mého otce, Mloka Scamandera. On sice nenašel tohle magické zvíře živé, ale podle jeho zápisků se právě zde ještě pár exemplářů vyskytuje, protože tady kdysi objevil několik ne příliš starých stop a také tuto vzácnost. Jsem přesvědčen, že letošní prázdniny budou památné. Že tentokrát už bude naše společné úsilí konečně korunováno úspěchem. Po všech těch letech pátrání se budeme moci považovat za následníky mého otce. Naše zesnulé manželky by na nás byly opravdu hrdé, a naše děti na nás jednou pyšné určitě budou."

ooOoo

"Myslíš, že toho naši otcové ještě nemají dost? Je to stejné jako loni a předloni a předpředloni… Velké naděje a výsledek zase žádný, když nepočítám jeden sádrový odlitek stopy kdovíčeho, a tu hromádku sušeného trusu, nad kterou se pánové rozplývali minulý týden." Hubený čtrnáctiletý kluk se opíral zády o strom, žvýkal stéblo trávy a s viditelným despektem sledoval dva muže, kteří pomocí hůlek poněkud nekoordinovaně balili stan. Tira mezitím na dvě hromady starostlivě třídila zavazadla Scamanderových a Láskorádových.

Lenka se zkoumavě zadívala stejným směrem. "Doufám, že ne. Kdyby je to přestalo bavit, už bychom se asi o prázdninách nevídali." Právě dokončila obrázek jejich letošního tábořiště na břehu Bajkalu a uklidila pastelky do zbrusu nového školního kufru. Ještě prolistovala skicák plný nejrůznějších kreseb krajin a podivných tvorů, skutečných i vymyšlených, přidala ho k ostatním věcem a zavřela víko. "Víš, Rolfi, hrozně se těším do Bradavic, ale je škoda, že nemůžeme být spolu ve stejné škole. Nechtěl bys třeba přestoupit?"

"Ani náhodou. Já jsem v Krásnohůlkách ohromně spokojený. Je to po všech stránkách moderní škola a učí tam skuteční odborníci. Nevím, proč tě tvůj otec chtěl dát mermomocí do toho hradního muzea ve Skotsku. U nás bychom se mohli po vyučování scházet v knihovně a připravovat opravdu vědecké magizoologické expedice. Ty prázdniny jsou sice pokaždé prima, ale naši otcové se chovají jako úplní amatéři. Absolutní chaos, profesionální odborná příprava neexistuje, dokumentace buď veškerá žádná, nebo se v ní nikdo nevyzná. Takhle v životě nic nenajdou."

Dívka pokrčila rameny. "Hledání a nacházení asi není totéž. Řekla bych, že jim jde spíš o to hledání."

"Až skončíme školu," pokračoval Rolf ve své vlastní myšlence, "popadneme to za úplně jiný konec. My úspěšní budeme. O našich skvělých objevech pak napíšu knihu."

"Vezmeme se a já do té knížky namaluju obrázky. Pamatuješ? Tohle jsme si slibovali jako úplně malí, když jsme si hráli na velké objevitele." usmála se Lenka.

"Hmm, klidně. Ale hlavně budu… budeme bohatí a slavní. Jako můj dědeček."

ooOoo

Lenka přerušila vyprávění a napila se chladnoucího kakaa.

Molly Weasleyová vytáhla hůlku a seslala na oba šálky ohřívací kouzlo. "Takže ty ses rozhodla být malířkou už jako malé děvčátko?"

"To ne. Až později, ve škole. Učení mě bavilo, ale s nikým jsem si moc nerozuměla. Neměla jsem žádné kamarády. Hodně jsem si povídala s lidmi v magických obrazech. Ty mě úplně nadchly. Odjakživa jsem si představovala, že se v obrázcích, které jsem malovala, vlní tráva, tečou řeky, práci létají a zpívají… Maminka mi vždycky říkala, že všechno, čemu věřím, je skutečné. Jenže tady to skutečné opravdu bylo! Někdy ve druhém ročníku jsem se rozhodla, že se naučím malovat podobné obrazy. Že budu malířkou.

V knihovně jsem si půjčovala knihy reprodukcí z různých světových galerií a hledala všechno, co se dá, o teorii magických obrazů. Nejzajímavější, na které jsem narazila, byly spisy španělského malíře a lektvaristy z osmnáctého století, Dona Diega Evanesca. Ohromný člověk. Pobýval dokonce nějaký čas v Bradavicích."

Lenka se znovu odmlčela. Objala oběma rukama teplý hrníček, jako kdyby ji najednou roztřásla zima. "Dost dlouho jsem žila v takové vlastní bezpečné bublině, malovala krajiny a tvory, které jsem vídala ve snech, těšila se na prázdniny s tatínkem, strejdou Reginaldem, Tirou a Rolfim…

A pak se všechno začalo kazit. Voldemort se vrátil, zabil Cedrika Digoryho, Harrymu nikdo nevěřil… a já už nedokázala malovat zářivě barevně. Sahala jsem stále častěji po šedavých smutných tónech, jako kdyby se ze světa začaly vytrácet barvy. Došlo mi, že se dál před vším tím zlem zavírat nemůžu. Že už stejně proniklo až ke mně. A že ve ztemnělém světě stejně nikdo malířku nepotřebuje. Že bych měla přestat pořád jen snít."

"Takže ses objevila v Brumbálově armádě," poznamenal uznale Fred. "A bylas fakt dobrá. I v té mele na ministerstvu. Prý to byla pořádná řež. Škoda, že jsme u toho s bráchou nemohli být."

Molly se v křesle hrozivě nadzvedla. "Frede, zmlkni! Máte sakra štěstí, že jste tam tenkrát nebyli!"

"Jako že bys nám zmalovala zadky rákoskou?"

"To v lepším případě. V horším jste s Georgem mohli skončit namalovaní oba," střelila pohledem ještě jednou po Fredově portrétu, a pak se s povzbudivým úsměvem opět obrátila na Lenku. "Drahoušku, povídej dál. Je to ohromně zajímavé."

ooOoo

Stáli v objetí na liduprázdné pláži, bosé nohy jim omýval příboj. Byl poslední večer před odjezdem domů.

Lenka si olízla rty. Sladké… Ale úplně jinak než Tiřiny koláče, pomyslela si zaujatě. Zvedla oči a podívala se do těch Rolfových. Znovu ji políbil. Nic proti tomu neměla. Bylo to docela přirozené. Už nebyli děti a Rolfi jí byl skoro po celý život hned po rodičích nejbližším člověkem. Měla ho moc ráda. I líbání se jí líbilo.

Sice se těšila, jak mu bude vyprávět všechno o tom hrozném, přesto však podivuhodném roce, který prožila, o kamarádech Harrym, Hermioně, Ronovi, Ginny, Nevillovi… o boji na Odboru záhad. Ale nějak na to nikdy nedošlo. Když spolu byli sami, Rolf jí povídal o svých úspěšných závěrečných zkouškách v Krásnohůlkách, probírali společně jeho plány na další studium, nebo mlčeli a své rty zaměstnávali něčím úplně jiným než mluvením.

Na více věcí letos nedošlo. Otcové se věnovali své oblíbené činnosti s mnohem menším zápalem než v minulých letech. Často mluvili o politice, o všem, co se doma děje. Nechávali si posílat Denního věštce a také nějaké mudlovské noviny. Tak se dozvěděli, že byl při posledním útoku smrtijedů zničen londýnský dům Scamanderových.

"Dohodli jsme se s otcem, že se zítra do Británie nevrátíme. Stejně nemáme kam." Rolf vymotal ruce z Lenčiných vlasů a vrazil je do kapes.

Lenka k němu vzhlédla. Nijak ji to neznepokojilo. Během školního roku si sice často psávali, ale nikdy se nevídali. Nebylo důležité, kam přesně budou létat sovy s jejími dopisy. "Myslela jsem si to. Kam půjdete?"

"Zůstaneme tady."

"Tady, v Oregonu? Na pláži?" Rozevřela náruč, jako by chtěla celé své okolí obejmout. "To by se mi taky líbilo. Moře, hory, skoro jako ve Skotsku. A žádný Voldemort." povzdechla si a spustila ruce. "Ten západ slunce bych jednou chtěla namalovat. Škoda, že jsem to letos nestihla."

Rolf se shovívavě usmál. "Jasně, že ne na pláži. Myslím tím, že zůstaneme v Americe. Nakonec jsem se rozhodl pro magizoologii na Salemské univerzitě. Je jedna z nejprestižnějších v kouzelnickém světě. A je dost daleko od Ty víš…" zarazil se, ale hned zase pokračoval. "Těš se na ohromně zajímavé dopisy. Budu si muset koupit novou sovu. Nějakou mladou, zdravou a silnou, aby tu dlouhou cestu dobře zvládala."

ooOoo

Ahoj Rolfi,

jak se ti líbí na univerzitě? Jsem zvědavá, jaké máte předměty, jestli škola chová nějaké magické tvory, a jací jsou profesoři.

V Bradavicích se letos všichni tváří, jako kdyby se loni nic nestalo. Ani schůzky Brumbálovy armády se neobnovily…

Ahoj Lenko,

musím ti napsat něco úžasného. Na poslední chvíli jsem se rozhodl pro jiný obor studia. Žádná magizoologie, ale psychologie a sociologie v magii. Připadá mi fascinující místo zvířat studovat lidi. Kouzelníky i mudly. Jsem přesvědčen, že je to obor, který má budoucnost…

Ahoj Rolfi,

studovat lidi? To může být opravdu zajímavé. Ale budou tě pak ještě bavit naše prázdninové výpravy za magickými tvory?

Představ si, i když se BA pořád ještě neschází, mám dojem, že mám kamarády. Ginny se mnou sedává na společných hodinách ve třídě, s Nevillem jsem si onehdy moc hezky popovídala u jezera, s Harrym jsem byla na večírku u profesora Křiklana, a ostatní už mi skoro přestali říkat Střelenko…

Ahoj Lenko,

rád bych se bez vší falešné skromnosti pochlubil, že jsem byl v průběžném hodnocení studentů prvního ročníku už potřetí za sebou na prvním místě. Profesoři tvrdí, že mám před sebou velkou kariéru…

Ahoj Rolfi,

gratuluji k úspěchu. Jsem moc ráda, že se ti ve studiu daří.

Taky se mi ve škole nedaří nejhůř. Jen nemám vůbec čas na malování. Učení je spousta, protože zkoušky NKÚ se strašně rychle blíží…

Ahoj Lenko,

když píšeš o zkouškách, také se teď musím hodně učit, takže už asi nebudu mít tolik času na psaní dopisů. A abych nezapomněl. Letos se nejspíš o prázdninách uvidíme jen na pár dní, zapsal jsem se totiž na praktický letní kurz profesora Dale Carnegieho – Jak získávat přátele a působit na lidi. Zejména to působení na lidi mě opravdu hodně zajímá…

Lenka zamyšleně zírá na poslední Rolfův dopis. Co mu má odepsat? Že je to škoda? Že se na společné prázdniny těšila? Jenže těšila se vůbec? Je to ještě její Rolfi? Dětský kamarád, nejbližší přítel? Olízne si rty a snaží se vybavit chuť jeho polibků…

Vtom jí zaujme drobný záblesk na dně krabičky, ze které před chvílí vysypala Rolfovy dopisy. Sáhne dovnitř. Galeon! Očarovaný galeon Brumbálovy armády. Výraznou červení na něm blikají slova nápisu: Naléhavé! Schůzka u hlavního schodiště. Okamžitě!

ooOoo

"Ta schůzka, to bylo tehdy, co se do Bradavic dostali smrtijedi, že? Když zemřel Brumbál,

začala válka doopravdy," povzdechla si Molly. "Bylo to hrozné léto. Až na svatbu Billyho a Fleur. Ta byla přenádherná."

"Nejlepší byl ovšem její dramatický konec. Chystali jsme sice s Georgem únos nevěsty, ale takovou taškařici, jakou nám připravil Voldemort, bychom nevymysleli ani my dva." Fred se rozchechtal, až se jeho rám na zdi rozhoupal.

Jeho matka jen rezignovaně zakroutila hlavou a Lenka se na něj se zájmem podívala. "Škoda, že jste to nestihli. Mohla být legrace. S tím zvykem, myslím s unášením nevěsty, jsem se setkala v jedné malé zemi uprostřed Evropy. Byli jsme tam jednou na prázdninách. Strýc Reginald si totiž myslel, že by mohl najít nějaké zmínky o muchlorohých chropotalech v knihovně místní kouzelnické školy v Bud…"

Molly se natáhla pro talíř s koláčem. "Drahoušku, vezmi si ještě kousek. Ti chropotalové jsou jistě pozoruhodní, ale nás by zajímalo spíše tvé malování a taky pan ministr, když ještě nebyl ministr."

Lenka se zarazila. "Rolf? My se pak hodně dlouho neviděli. O prázdninách byl na tom svém kurzu a jeho tatínek byl nemocný, takže s námi to léto na výpravu vůbec nejeli. A během dalšího školního roku jsme si ani nepsali. Nějak jsem na to neměla myšlenky. Jednou jsem to sice zkusila, ale odpověď nepřišla. Ono to bylo složité. Všechny naše dopisy byly kontrolované ministerstvem. Tehdy jsem si myslela, že to zařídil ředitel, tedy profesor Snape. Ale dnes už samozřejmě vím, že všechno bylo jinak. Ostatně, stejně jsem tehdy nějakou dobu ve škole ani nebyla a tam kde jsem byla, se číst a psát nedalo. Zato jsem se tam dozvěděla hodně zajímavých věcí od pana Olivandera. Strávili jsme společně spoustu dlouhých hodin."

"Jo, měli jste s Nevillem a Ginny hromadu práce se záškodnickou činností proti Carowovým," ušklíbl se pochvalně Fred, "a pak jsi za odměnu strávila parádní dovolenou v pohodlném ubytování hotelového typu ól inkluzif ve sklepě u Malfoyových."

"Byli jste hrozně stateční, všichni tři," přidala se Molly.

Lenka trošku rozpačitě, přesto souhlasně přikývla a chtěla pokračovat v započaté myšlence. "Mimochodem, slyšeli jste, že profesor Snape…"

Molly jí položila ruku na rameno. "Ano, drahoušku, to víme všichni. Ale nás by přece jen mnohem víc zajímalo, jak je možné, že jsi tehdy koncem léta dokázala namalovat Fredův magický portrét. Pořád nevíme, kde a jak ses to naučila."

"Aha. Tak tedy, po bitvě, poté, co Harry zničil Voldemorta, a po všech těch pohřbech," Lenka s omluvným pousmáním pohlédla na Freda, "jsme, jak taky víte, všichni kdo tehdy byli v Bradavicích, pomáhali opravit hrad. Byla to hrozná práce, ale na začátku prázdnin bylo konečně všechno hotovo. No a já mohla odjet…"

"Zase s tatínkem pátrat po magických zvířatech, že? Jenže jak to bylo s tím malováním?" zeptala se už trošku netrpělivě Molly.

Lenka se zatvářila udiveně. "Ne, nejela jsem s tatínkem. Tehdy se mu nikam nechtělo, opravoval náš poničený dům a taky potřeboval klid a hodně odpočívat. Odjela jsem do Sevilly, to je ve Španělsku, v Andalusii. Je tam kouzelnická univerzita, kde vyučují umělecké obory. A pořádají i prázdninové kurzy. Přihlásila jsem se na Základy teorie a praxe magického portrétu."

ooOoo

"To mi tedy pověz, jak ta sova věděla, že už za tebou nemusí letět do Španělska. Tohle ti přinesla dnes ráno, chvíli předtím, než jsi dorazila domů." Xenofilius Láskorád doléval čaj a pozoroval Lenku, jak otevírá a čte dopis, který položil na stůl k jejímu šálku.

"Poslouchej tati, to je moc milé:

Ahoj Lenko,

ráda bych tě pozvala na setkání Brumbálovy armády, tentokrát už jen tak pro radost. Dvacátého srpna v osmnáct hodin, hostinec u Prasečí hlavy v Prasinkách.

Těší se a srdečně zdraví Hermiona".

Přišli úplně všichni. Všichni, kteří přežili. Popíjeli máslový ležák, vtipkovali, smáli se, hlasitě se překřikovali. Zdáli se být veselí, šťastní, měli spousty plánů, co budou dělat, kam pojedou studovat, popřípadě, tak jako Lenka, jak si užijí poslední rok v Bradavicích. Bylo na nich vidět, jak se jejich smutek ze všech válečných ztrát ztěžka a pomalu, ale přece jen mění v nostalgické vzpomínky.

Až na jednu výjimku.

George Weasley. Na setkání přišel, ale seděl stranou, s prázdným pohledem. Jako kdyby to ani nebyl on. Jako by napůl zemřel s Fredem. Lence připadalo, že se podivně zmenšil a zešedl. Zářivě zrzavé vlasy na něm působily jaksi nepatřičně. Jako na křiklavě kolorované černobílé fotografii.

Zatoužila něco udělat. Znovu George rozsvítit. Mohla by třeba namalovat Fredův magický portrét. Jenže jak? Kde vzít něco, co obsahuje část jeho duše, jeho kouzelné podstaty? Nejlépe vzpomínky, nebo aspoň vlasy. Bez nich by se dal uvařit jen obyčejný lektvar, kterým se oživují zátiší, krajinky, anonymní lidé. Fred by nebyl Fred.

Pohled na George Lenku bolel. Vybavila si slovní přestřelky bratrů a navzájem dokončované věty. Byli tak propojení, až to občas vypadalo, že jsou jedna duše ve dvou tělech. A přitom je, na rozdíl od ostatních spolužáků, vždycky dokázala od sebe rozeznat. Nebyli stejní, i když patřili nerozlučně k sobě. Bylo to v drobných detailech. Jako levá a pravá strana obličeje. S malováním určitě problém mít nebude. Ale co potom?

Najednou jí svitlo! Co že jim to na kurzu říkali o dvou výjimkách? Jednou z nich jsou slavné portréty bývalých bradavických ředitelů, které vytváří sama magie hradu. A ta druhá… To je ono! Existuje jedno složité zaklínadlo, které se bude muset George naučit. Pak dokáže spolu s ní dokončený bratrův portrét oživit i bez speciální varianty lektvaru. Propojená magie blíženců mu to umožní.

ooOoo

Lenka na chvíli zmlkla, pohlédla na Molly a zvedla hlavu k Fredovi. "Šla jsem se posadit vedle George. Řekla jsem mu, že bych chtěla namalovat tvůj portrét, ale že by mi v tom musel pomoci. Měla jsem z toho nápadu fakt radost, jenže se zdálo, že vůbec nevnímá, co povídám.

Když jsem se pak vrátila domů, nemohla jsem spát. Nevěděla jsem, co bych měla dělat. Nakonec jsem se rozhodla portrét prostě namalovat, i když jen nemagicky, a nechat si ho. Mám obrázky všech kamarádů. Jsou obyčejné, ani se nepohybují, ale mám je ráda.

Hned ráno jsem vynesla stojan na zahradu a pustila se do práce.

Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si představovala. Tvář jsem zachytila dobře, i postavu. Nemohla jsem se ale rozhodnout, jaké vybrat pozadí. Víte, je hrozně důležité, aby se člověk na magickém portrétu dobře cítil, protože to bude na hrozně dlouhou dobu něco jako jeho domov. Měl by tam mít věci, které má rád. Chtěla jsem, aby to tak bylo, i když jsem byla přesvědčená, že maluju portrét, který nikdy magický nebude. Nevím… Možná jsem doufala, že se jednou přece jen s Georgem domluvím.

Molly se zatvářila udiveně. "Domov na hodně dlouho? Co to znamená? Myslela jsem, že napořád."

Fredova usměvavá tvář najednou zvážněla. "Napořád, mamko? Naštěstí ne. Nejsem Voldemort, abych tady chtěl být na věčné časy. To bych asi nepřežil," ušklíbl se nevesele.

Lenka maličko zrozpačitěla. "Magie v obrazech nezůstane věčně. Časem vyprchá. Tak za sto až pět set let. Záleží na kvalitě oživovacího lektvaru a na magických schopnostech malíře i portrétované osoby. A taky na tom, jak magicky silné je místo, na kterém portrét visí. Nejdéle žijící obrazy jsou v Bradavicích. Přes tisíc let. Je to světový unikát."

"Co se pak s obrazy stane, když magie vyprchá?" zeptala se Molly.

Lenka pokrčila rameny. "Vlastně je to jako u lidí. Postupně začnou být postavy na nich unavené, přestanou z obrazů odcházet, stále častěji budou pospávat, až nakonec usnou úplně. Prostě znehybní a z magického obrazu se stane obyčejný.

Po chvíli ticha se opět ozvala Molly. "Tak mě napadá, koncem toho léta začal George najednou chodit pravidelně na večeře domů, ale místo, aby jídlo snědl, nechal si ho zabalit a šel na procházku na kopec nad vesnicí. Že on pokaždé došel až na druhou stranu k Láskorádovům?"

"Bingo, mamko! Podle čeho myslíš, že by mi jinak Lenka namalovala tohle!" ukázal na stůl plný dobrot, který stál na jeho obrazu úplně vzadu.

Molly udiveně přistoupila blíž. "No vidíš, já si toho nikdy pořádně nevšimla. To je zvláštní, myslela jsem, že lidé na obrazech nemusí jíst."

"Jasně, že hlad nemám. Ale chutě, to jo. Lenka je zlatá holka. Jinak bych pokaždé slintal, když si sem George přinese nějakou baštu. Ještě, že bráchovi hned druhý den po té sešlosti v Prasinkách došlo, co se mu to vlastně nabízí."

"Byla jsem moc ráda, že se zastavil a souhlasil," přikývla Lenka. A přicházel pak každý večer. Moc nemluvil, ale rád se díval, jak se obraz rodí. Pomohl mi i s pozadím. Přivedl mne sem do kanceláře, takže jsem mohla namalovat také tvoje oblíbené křeslo."

"A pak jsem se jednou probudil tady," rozhodil rukama Fred, "a nevěděl, která bije."

Lenka přikývla. "Oba jste byli kouzelní. Když jsem napustila hotový obraz mlhou z lektvaru a když jsme společně s Georgem odříkali zaklínadlo, nejprve jsem se lekla, že jsem něco pokazila. Vůbec ses totiž nehýbal. George strnul taky a držel mě za ruku tak silně, že jsem měla modřiny ještě celý měsíc. A pak jste se oba najednou hlasitě rozesmáli."

Molly dojatě vzlykla a Lenka se usmála. "Na to, jak jste se dvojhlasně pozdravili – ahoj bráško – nezapomenu nikdy."

ooOoo

Poslední. Poslední cesta Bradavickým expresem se všemi spolužáky. Definitivní konec dětství. Užije si prázdniny s tatínkem a pak pojede na celé dva roky do Sevilly studovat kresbu a magickou malbu. Lenka seděla v kupé s Ginny Weasleyovou. Tu zase čeká příští měsíc konkurs na chytačku v jakémsi famfrpálovém týmu. Lenka si nezapamatovala jméno, ale důležité je, že je to přesně to, co Ginny dělat chce. Ostatně, její kamarádka zase tak úplně nerozumí rozdílu mezi akvarelem a olejomalbou, ale důležité pro ni je, že se Lenka na studia do Španělska těší. Všechno je jak má být. Smály se, mlsaly čokoládové žabky a nechávaly se kolébat rytmem kol a svými sny o budoucnosti.

Z nástupiště 9 a 3/4 se přemístila přímo před domovní dveře. "Tatí, už jsem tady!" Na prahu kuchyně zůstala překvapeně stát. S Xenofiliem Láskorádem seděl u stolu mladý muž. Velmi pohledný. Tmavé vlasy i slušivý plnovous elegantně na krátko přistřižené, na skráních nenápadný náznak šedin, Brýle s jemnými zlatými obroučkami, kvalitní oblek.

Oba muži vstali.

Xenofilius oběhl stůl a bouřlivě dceru objal. "Holčičko moje, vítej doma! Podívej, kdo k nám přijel, to je překvapení, že?"

Nechápavě hleděla z jednoho na druhého.

Mladší muž se usmíval. "Ahoj Lenko, přivezl jsem výborné kalifornské víno. S tvým otcem jsme už ochutnali. Připiješ si taky se mnou na šťastné shledání?" Držel v rukou dva poháry tmavě rudého vína s tančícími odstíny fialové barvy. Jeden jí podal. Broušené sklenice o sebe zazvonily, muž se jí podíval upřeně do očí a Lenka se zhluboka napila. Cítila vůni vanilky, chuť třešní a jakéhosi zvláštního koření. Najednou jakoby viděla jasněji.

"Rolfi! To není možné! Tak dlouho jsme se neviděli!"

Objal ji, políbil a opět pobídl: "Napij se ještě. Musíš mít po cestě žízeň." Znovu přiložili poháry k ústům a Rolf se jí opět zadíval upřeně do očí. "Opravdu dlouho jsme se neviděli. Ty už jsi dospělá, máš osmnáct let a já jednatřicet."

"Máš jednatřicet let," opakovala po něm maličko zasněně Lenka. Víno jí rychle stoupalo do hlavy. Musela si sednout.

"Představ si, Leničko," obrátil se k dceři Xenofilius, "Rolf se vrátil, aby letos na podzim kandidoval v ministerských volbách. A ke své volební kampani si vybral náš Jinotaj, protože má na rozdíl od Denního Věštce tu nejlepší pověst. Nikdy se nezapletl s Voldemortovou stranou a zmanipulovaným ministerstvem. Že, Rolfe?"

"Ano strýčku. Vím, že jste oba podle svých možností proti zlu bojovali a pomáhali Harrymu Potterovi. Ostatně, Lenko, ty jsi stále v kontaktu s tou nejlepší společností - se členy Brumbálovy Armády a Fénixova řádu, že?" Když dívka přikývla, spokojeně se usmál a pokračoval: "Vrátil jsem se, abych dal své znalosti a schopnosti do služeb britského kouzelnického světa, ale nejen proto. Přijel jsem za tebou, abychom naplnili naše dětské sny. Vezmeme se, jak jsme si slibovali?" Sáhl do kapsy, vytáhl malou krabičku, otevřel ji a položil na stůl před Lenku. Na tmavém sametovém polštářku ležel prsten s rudým kamenem. Barvou připomínal víno, kterého se znovu na Rolfův pokyn napili. Tančily v něm podobné fialové plamínky.

"Ano vezmeme se," odpověděla poslušně Lenka, zatímco jí její snoubenec prsten navlékal.