Cesty k sobě - druhá část

Ležela v ložnici luxusního prostorného srubu v horách, který pro ně Rolf pronajal na léto. Zatímco on vedle ní klidně oddechoval, ona se usnout pokoušela marně. Netušila proč. Všechno přece bylo v úplném pořádku. Prožívala příjemný pokojný čas před svatbou se svým snoubencem. On trávil dny ve své pracovně, ona na verandě u stojanu. Každý den po skvělé večeři, kterou jim připravila skřítka Tira, šli na malou procházku, pak poseděli s pohárem výborného červeného vína z Kalifornie, toho, které pili i v den zásnub, pomilovali se, Rolf se zeptal, jak se jí to líbilo… a spokojeně usnul. Tak proč ona ne? Proč se každou noc dlouho převaluje beze spánku, s hlavou plnou nejasných, podivně znepokojivých myšlenek?

Pozorovala oknem měsíc, jak se pomalu posouvá po obloze a začala si mimovolně hrát se zásnubním prstenem. Pohlédla na něj. Byl krásný. Rudý drahokam zářil i ve tmě. Stejný kámen dostal od Rolfa i tatínek. Jen nebyl zasazený v prstenu, ale v přívěsku se symbolem relikvií smrti. O podobný táta přišel za války, takže měl z dárku obrovskou radost. Rolf jim oběma kladl na srdce, aby šperky nikdy neodkládali, že mají moc zachovávat majiteli zdraví a klid v duši, ale pouze tehdy, když se dotýkají holé kůže. Neměla důvod mu nevyhovět, prsten opravdu nikdy nesundávala.

Jen… bylo to podivné, ale zdálo se, že jí vadí při práci, i když nebyla schopná říct, čím přesně. Snad že nějak narušoval spojení mezi hlavou, srdcem a rukou. Proto jej při malování odkládala. Sama pro sebe si říkala, že jen proto, aby ten vzácný klenot neumazala od barev.

Rolf o tom nevěděl. Nikdy za ní nechodil, když malovala. A ona dávala dobrý pozor, aby si prstýnek nikdy nezapomněla navléknout, když verandu opouštěla.

Rolfi měl pravdu, pomyslela si najednou překvapivě ospale. Ten kámen vážně uklidňuje. Zatímco si s ním pohrávala a sledovala tajemnou, téměř hypnotickou hru fialových plamínků v jeho nitru, zneklidňující myšlenky ji pomalu ale jistě opustily. Až se divila, odkud se vůbec mohly vzít. Všechno přece bylo tak, jak být mělo.

Pouštěla svůj hlas jen tak po větru. Ráda si při práci zpívala. Nápěvy z ní tryskaly, aniž by nad nimi přemýšlela. Zpívala v harmonii s melodií vánku ve větvích stromů, se štěbetáním ptačího sboru.

Stála na otevřené verandě a pokoušela se namalovat výhled, který měla před sebou. Snažila se o to už dlouhé dva týdny. Trávila u stojanu celé dny, ale vůbec se jí nedařilo. Viděla holé skalnaté vrcholky hor a široké zelené údolí mezi nimi. Chtěla zachytit potok, o kterém věděla, že pramení vysoko v průsmyku, nejprudší svahy že seskáče v několika jiskřivých vodopádech, spěšně se proplete mezi velkými balvany a pak se pomalu uklidní, aby nakonec v písčitých meandrech údolí opustil. Jako kdyby si s ní ale ta stříbrná stuha hrála na schovávanou. Ne a ne ji zachytit. Její krásu a nespoutanou volnost, její štědrost, s jakou napájí všechno živé kolem sebe… Jako kdyby tomu prameni něco bránilo, aby svobodně vytryskl.

Dveře spojující verandu s jídelnou se za jejími zády hlasitě zavřely. Rolf to dělal pokaždé, když ona zapomněla. Neměl moc rád její zpěv beze slov. Zvláštní… nechápala proč. Ona sama se díky těm tichým hladivým tónům dokáže lépe soustředit. Uvolňují ji a uklidňují. A vlastně nejen ji. Táta má její zpěv taky rád. A ještě někdo. George. Sedával u ní každý den, když malovala Fredův portrét. Říkal, že když ji poslouchá a dívá se, jak pracuje, přestává mít pocit, že se po bratrově smrti svět zastavil.

Potřásla hlavou, krátce pohlédla na prstýnek odložený na malém porcelánovém talířku, a pustila se opět do práce. Znovu a znovu. Namalovat a vymazat… Tak co bys chtěl, obrázku? Mluv se mnou! Co dělám špatně? Nebo něco nevidím?

Dveře se tiše otevřely a dovnitř proklouzla drobná postava. "Promiňte, slečno, mohla by slečna Lenka jít dovnitř? Tira prostřela k obědu a pán na slečnu čeká."

Lenka sebou trhla, jak se probrala ze zamyšlení, a odložila štětec. Pak se na skřítku, která se náhle objevila vedle ní, usmála. "Ano, jistě, už jdu. Děkuji, Tiro." Prošla dvoukřídlými prosklenými dveřmi a usadila se ke stolu na místo, které se za poslední dva týdny, ustálilo jako její.

"Tak co, jak se ti dnes dopoledne malovalo?" usmál se na ni Rolf.

"Moc dobře ne. Vůbec nerozumím tomu, proč se mi pořád nevede zakomponovat do obra…"

"Moc dobře? To je skvělé. Mně se taky mimořádně dařilo."

Lenka si povzdechla. Z její odpovědi očividně zachytil jen první dvě slova. Nebylo to poprvé. Ale vůbec neměla chuť mu jeho omyl vyvracet.

"Sepsal jsem si opravdu úderný projev pro Starostolec. A dokončil jsem ten článek o svém dědečkovi. Doufám, že ho tvůj otec otiskne včas. No ano, já vím, že je na Xenofilia spoleh, ale ostrá volební kampaň začne už za měsíc, konkurence nespí a nic nesmím podcenit. Je třeba si pečlivě připravit půdu. V Británii jsem byl naposledy jako dítě, a lidé mě vlastně neznají. Veřejnost se musí dozvědět, kdo jsem. Vnuk slavného Mloka Scamandera, autora knihy Fantastická zvířata a kde je najít, manžel jedné z hrdinek protivoldemortovského odboje, zeť majitele a šéfredaktora Jinotaje…

Abych nezapomněl, zítra ráno přijede svatební koordinátor. Bude potřebovat seznam hostů, aby mohl rozeslat pozvánky v tentýž den, kdy se v tisku objeví oznámení. Měla bys ho dnes večer překontrolovat. Několik důležitých jmen jsem ještě připsal, ale nesmí na něm chybět nikdo z tvých přátel. Myslím z Brumbálovy armády a Fénixova řádu. Musí být bez jakýchkoli pochybností jasné, na jaké straně jsem ve válce stál, přestože jsem byl v emigraci. Z toho pohledu je velmi dobré, že nám smrtijedi zničili dům… Může se zdát, že je dvacátý srpen ještě daleko, ale všechno musí být správně načasované a na úrovni. Ať mají novináři o čem psát. Bude to pro mne velmi dobrá reklama a výborný start volební kampaně.

Á, Tira už nosí na stůl. No, zlato, tak jsme si pěkně popovídali a teď dobrou chuť."

Lenka moc neposlouchala, co Rolf povídal. Ostatně, mluvil každý den vlastně o tomtéž. Ale od momentu, kdy ji přerušil, se poctivě snažila zodpovědět jeho otázku – jak se ti malovalo? - alespoň sama sobě. Nechápala jak je možné, že má takový problém s kompozicí. Kde je chyba? Jakmile zaznělo přání dobré chuti, jen se nepřítomně usmála a automaticky odpověděla stejně.

V tichu dojedli. Lenka vstala, a chtěla zase zamířit na verandu.

"Počkej ještě, rád bych ti něco ukázal. Sova to dnes dopoledne přinesla." Rolf pokynul hlavou ke stolku u okna. "Podívej, plány na přestavbu londýnského domu. Jsou tady i nákresy zařízení jednotlivých místností. Je opravdu nejvyšší čas dát ho opravit, ať se tam můžeme hned po svatbě nastěhovat."

Neochotně se zastavila. Měla už zase hlavu plnou svého vzdorovitého obrazu. Neměla chuť se zabývat čímkoli jiným. Pak se ale přece jen otočila a udělala několik kroků naznačeným směrem. A v té chvíli ji napadlo, jak je vlastně možné, že ji to skoro vůbec nezajímá?

Rolf už mezitím rozkládal roli pergamenu a klepal prsty do různých míst. "Hmm, salon je dostatečně reprezentativní, ale chtělo by to asi ještě pár pláten renomovaných světových malířů. Tady bys mi mohla trošku poradit s výběrem, co myslíš?" Na okamžik pohlédl na dívku, ale hned zase stočil pohled zpět. "Ano, ano, moje pracovna, ta dělá dobrý dojem. Ložnice je docela příjemná… A tady bude dětský pokoj. Myslím, že jeden bude stačit. Nechtěla jsi více dětí než jedno, že?" Rolf na Lenku opět krátce pohlédl. "No… ale když tak o tom přemýšlím, dvě by možná byly lepší. Fotografie významného politika v kruhu rodiny působí na veřejnost dobře a přece jen, jedno dítko je na takový obrázek trošku málo. Takže asi uděláme druhý dětský pokoj z jednoho z hostinských pokojů. Musím si napsat v tom smyslu poznámku pro architekta. Tak co tomu říkáš?"

Lenka až do této chvíle mlčela. Ostatně nezdálo se, že by Rolf v průběhu svého monologu na nějakou její poznámku čekal. A vlastně nečekal ani teď. Balil v klidu role pergamenu a spokojeně se usmíval.

"Pěkné… Rolfi, mohl bys mi ještě ukázat, kde bude můj ateliér?"

"Ateliér? Není tam žádný ateliér. Promiň, to mě ani nenapadlo. Ale nemyslím, že bys ho potřebovala. Nebudeš přece mít na svého dětského koníčka čas. Povinnosti manželky významného politika, reprezentace, vedení domu a pak dítě, vlastně děti… Maluj si teď, dokud máš ještě volno. Na verandě máš přece všechno, co potřebuješ, ne? A teď mě omluv, musím něco nutně dodělat. Řekni prosím Tiře, ať mi později přinese kávu, ano?" Letmo ji políbil na tvář a zmizel za dveřmi pracovny.

Lenka zůstala zamyšleně stát. Prsty se dotkla tváře v místě Rolfova polibku. S údivem zaznamenala, že na prsteníčku nemá jeho prsten. Že si ho tentokrát poprvé zapomněla při odchodu z verandy navléknout. A že byl Rolf tak zaujatý vlastními myšlenkami, že si toho vůbec nevšiml. Co že to všechno povídal?

Žádný ateliér? Dětský koníček? Povinnosti manželky ministra? Obrázek pro veřejnost? Nevěřícně si znovu přehrávala Rolfův monolog. A taky ten u oběda: Termín svatby? Zeť majitele Jinotaje? Hrdinka protivoldemortovského odboje? Rozhovory včerejší a předvčerejší… Najednou před očima neviděla mladého pohledného muže. Její představivost ho proměnila v obrovského, sebestředného, pyšně se naparujícího žabáka. Jeho veliká ústa se doširoka otevírala a po stranách obličeje se mu nadouvaly veliké bubliny.

"Žabák! To je přesně ono!!!" Lenka se šťastně zasmála a vyběhla na verandu. Na nějakou kávu si ani nevzpomněla.

O dvě hodiny později otevřela dveře do pracovny a došla až k Rolfovi. Stál před zrcadlem, ruce dramaticky zdvižené a něco deklamoval.

"Potřebuji s tebou mluvit. Dokončila jsem ten obraz a…"

"Lenko, teď ne! Nacvičuji projev, nevidíš? Udělám si na tebe čas po večeři."

"…chtěla jsem ti povědět, že…"

"Řekl jsem, že až večer!"

"…odjíždím. Ještě před večeří. A musím ti vysvětlit, proč…"

"Pro Merlina! Tak klidně jeď. A vrať se včas, pokud si potřebuješ o něčem promluvit."

Lenka pokrčila rameny, beze slova pokývala hlavou, otočila se, a za okamžik se za ní dveře opět zavřely.

"Tiro!" rozlehl se srubem Rolfův podrážděný hlas o další tři hodiny později. "Proč je prostřeno jen pro mne? Co tu fňukáš? Že si slečna sbalila všechny věci a odjela? A na verandě že mi něco nechala?"

Rozrazil dveře a došel až k malířskému stojanu. Matně si vzpomínal, že Lenka říkala něco o tom, že obraz dokončila. Nechápavě na něj zíral. Známý výhled z verandy – hory a údolí s klikatou říčkou – vypadal jinak. Tenká vodní stuha chyběla a v průsmyku, kde měla pramen, nesmyslně trůnil obrovitý ošklivý žabák. Hlavu měl výš než okolní štíty, v hubě roličku pergamenu s navlečeným zlatým kroužkem.

Najednou se pohnul a vyplivl ji. Vylétla z obrazu, zlatý prsten s rudým kamenem se z ní svlékl a dopadl Rolfovi k nohám. Za ním se k zemi zvolna snesl rozvinutý pergamen. Rolf se pro něj sehnul a překvapeně vydechl. Byl to dopis od Lenky.

Rolfe Scamandere,

když jsem řekla, že si tě vezmu, myslela jsem, že to tak má být. Kdysi jsme si to jako děti slíbili. Naše sny a touhy si tehdy byly tak podobné...

Vracím ti prsten. Je mi líto, ale svůj slib splnit nemohu. Protože tvým dnešním touhám nerozumím, a ty nerozumíš mým. Nepatříme k sobě.

Hodně štěstí. Lenka

Vztekle zmuchlal pergamen do kuličky a mrštil do kouta. Pak zvedl prsten a zadíval se na vsazený drahokam. "Do Merlinovy prdele! Ten šmejd přestal fungovat?!"

ooOoo

V kanceláři George Weasleyho se setmělo. Zablýsklo se, zahřmělo a na okna zabušily těžké kapky letní bouřky. Lenka dopila poslední zbytek kakaa a s povzdechem dokončila své dlouhé vyprávění. "Vrátila jsem se domů. Jenže tátovi se vůbec nelíbilo, že jsem se s Rolfem rozešla. Prý jsem je oba zklamala. Přemlouval mě, ať se k němu vrátím, že zahazuji svou velkou šanci. Moje malování že je jen taková záliba a nemá žádnou budoucnost. Co jsem mu povídala, jako by neslyšel. Vůbec jsem ho nepoznávala. Bylo mi z toho smutno, ale nechtěla jsem se hádat. Odjela jsem ke kamarádce do Španělska a po prázdninách jsme obě nastoupily do školy. Po dvou letech jsem udělala závěrečné zkoušky a přijela zpátky. Měla jsem už nějaké přísliby zakázek, mé práce byly docela dobře hodnocené. Takže jsem si našla v Londýně podnájem s ateliérem… a to je všechno."

"Proč v Londýně, doma bys to měla pohodlnější, ne?" zajímala se Molly.

"Byla jsem tam pár dní. Chtěla jsem zůstat, ale nedělalo to dobrotu."

Fred se ušklíbl. "Neříkej, že byl taťka na tebe i po těch dvou letech pořád naštvaný."

"To ne, nezlobil se. Ale jako kdybych ho vůbec nezajímala. Už mi ani nevyčítal, že jsem se s Rolfem rozešla a vrátila mu jeho prsten. Jen mi zdůraznil, že on sám, si jeho dárku opravdu váží a nosí ho pořád. A neustále o něm mluvil."

"O tom přívěsku s červeným kamenem?" podivil se Fred.

"Ale ne. O Rolfovi. Jaký je pracovitý ministr, co pro kouzelníky všechno dělá, a že investoval do Jinotaje, koupil nový tiskařský lis a zajistil lepší barvy a lepší papír, protože pergamen už je zastaralý, a tátovi že udělí Merlinův řád za přínos britskému kouzelnickému společenství. Táta nevidí, neslyší. Je Rolfem úplně poblázněný. Je to hrozně divné." Lenka bezradně pokrčila rameny a zmlkla. Pak se zájmem pohlédla k oknu, na kterém stékající voda kreslila neobvyklé obrazce. "No, tak já pomalu půjdu."

Moly se podívala stejným směrem "Nesmysl, nikam teď nemůžeš. Prší."

Lenka se rozesmála. "Mám ráda déšť. A když nechci zmoknout, umím moc krásné deštníkové kouzlo. Nade mnou se rozprostře kousek modré oblohy s bílými beránky a prosvítajícím sluníčkem. Děkuji za ten úžasný meruňkový koláč, Molly. Frede, brzy se zase zastavím a opravím ti na obraze tu prasklinku na zápěstí a oprýskané křeslo. Pozdravujte George."

Když se za ní zavřely dveře, Molly se pustila do sklízení nádobí. Najednou zůstala zamyšleně stát u Fredova portrétu."Poslyš, nebylo ti na tom příběhu něco divného?"

"Jenom něco? Slabé slovo, mamko. Divných věcí v něm bylo až až."

Molly, v rukou tác s nádobím, se zase posadila do nejbližšího křesla. "Myslíš? A co? Mně nějak nesedí jen ten Xenofilius. Znám ho už od školy. Trošku potrhlý byl vždycky, ale tohle? Lenka byla přece jeho všechno a teď ji nechá takhle živořit a nepomůže jí?

"Přesně, mamko," pokýval hlavou Fred. "Ale nesedí tam hromada dalších věcí. Co třeba Rolfův věk? Pamatuješ? On byl v prváku na vysoké a Lenka dělala NKÚ. To je rozdíl tak tři čtyři roky, ne? A náš pan ministr má kolik?"

"No jo, když ho předloni zvolili, byly noviny plné řečí o nejmladším ministrovi v historii a že právě překročil nutnou hranici třiceti let…"

"Vidíš to?! A to ještě není všechno. Co ten Lenčin prsten? A Xenofiliův přívěsek? A víno, kterým oba napájel?"

Molly na namalovaného syna hleděla čím dál tím překvapeněji. "Máš pravdu. Je to všechno divné. A navíc se teď ministr Lence mstí. To, že holka nemá pořádné zakázky, není samo sebou. Vždyť je hrozně šikovná. Já si říkala, proč je tak hubená, jestli nedrží nějakou nesmyslnou módní dietu, ale vůbec mi to k ní nesedí a ten meruňkový koláč jedla s takovou chutí… chudinka." Najednou plácla dlaní do tácu, až na něm porcelánové hrnečky poskočily. "Musíme jí nějak pomoct. Promluvím s Tirou a něco vymyslíme. Ale teď už musím domů. Strašně jsem se tady zdržela, Artur přijde za chvíli z práce a já ještě ani nezačala přemýšlet, co udělám k večeři. Pozdravuj George, až se vrátí, a vyřiď mu, ať se taky někdy zastaví. Taťka by ho rád zase jednou viděl." Zmizela v malé kuchyňce, chvíli tam šramotila a pak už bylo slyšet, jak schází ze schodů, aby se ještě dole v obchodě rozloučila s prodavačkou.

Fred došel ke stolu v pozadí svého obrazu a nabral si z misky hrst oříšků a sušeného ovoce. Senzace! Konečně se něco děje a bude dít. Mamce zatím nedošlo, že tady fakt nejde jen o Lenku a o jídlo. Ale Georgeovi by to rozhodně docvaknout mělo. Jestli ho ani tohle nevyburcuje, tak už nic. Hodně se změnil, o spoustu věcí úplně ztratil zájem. Vtipně hláškující bráška se někam vytratil a jen při společném vymýšlení nových legračních předmětů se na krátké chvilky vracel.

Život magického portrétu byl zvláštní. Žádné tělesné potřeby Fred neměl. Jíst a spát opravdu nepotřeboval. Ale všechno, co souviselo s duší, pociťoval velmi. Lenka věděla, proč mu namalovala stůl plný dobrot, polici s hlavně dobrodružnými knížkami a velký pohodlný ušák s podnožkou. A proč přiměla George, aby utratil spoustu galeonů za několik magických obrazů různých krajinek, které mu pomohla rozvěsit po celém domě včetně laboratoře a obchodu. Sama mu dokonce věnovala dva obrázky, které namalovala na kurzu ve Španělsku. Fred jí byl hrozně vděčný. Mohl se tak pohybovat domem, procházet se po loukách, koupat v moři… Bez všech těch věcí by se ukousal nudou. S čím ale Lenka nepočítala, bylo to, že se z George stane téměř morous, který maličko ožívá jen tehdy, když myslí na práci. Fredovi, který zůstal stejný jako před svou smrtí, hrozně chybělo jeho zábavné, trošku lehkomyslné druhé já.

Cestou od Weasleyových se Lenka zastavila v koloniálu pro půlkilovku rýže. Měli ji zlevněnou, takže si mohla dovolit koupit i několik rajčat. Oleje doma ještě trošku měla, sůl taky a v truhlíku za oknem nějaké ty bylinky, takže jakés takés přijatelné jídlo na pár dní uvaří. Dnes už večeřet nemusí, ta svačina byla opravdu pořádná. A pospíší si s malováním, ať má do týdne zakázku hotovou.

Doma uklidila nákup a uvařila konvici čaje. Pak s předsevzetím, že přestože už je večer, namaluje ještě jeden obrázek vrahouna Koby, vytlačila na paletu malou žížalku krvavě červené barvy.

Bylo po půlnoci, když měla konečně hotovo. Obrázek hrál všemi odstíny rudé, jak oběť úslužně krvácela z několika bodných ran, až se kolem ní tvořily velké louže. Koba otíral obrovský zkrvavený nůž do bělostného prostěradla strženého z postele a nad neholeným strništěm mu blýskaly oči krutým zápalem.

Najednou Lence přišla celá ta přehnaná scéna k smíchu. Rozmarně se uchichtla a do zbytku červené vytlačila z poloprázdné tuby trošku běloby. Výsledkem byla zářivě růžová barva, taková, kterou měla svého času ve velké oblibě Dolores Umbridgeová. Namočila do ní štětec a pustila se do práce. Přidala bleděmodrou a ještě trošku bílé. Když skončila, skvěly se Kobovi na nohou obrovské plyšové modro-růžové bačkůrky s králičími oušky, velikýma očima a roztomilými čumáčky. Lenka se na ně spokojeně usmála. Škoda, že je bude muset hned ráno vymazat. Ale opravdu až ráno. Tenhle obrázek jí rozhodně zlé sny nezpůsobí, pomyslela si ještě pobaveně, když se konečně chystala do postele.

Sny se jí nezdály žádné. Probudilo ji až hlasité lupnutí.

"Dobré ráno, slečno Lenko, Tira přinesla slečně snídani. Paní Molly si myslí, že slečna moc pracuje a na jídlo nemyslí. A Tira si to myslí taky. Tak jsme se rozhodly, že se budeme o slečnu trošku starat… Jejda! Tira nechtěla slečnu probudit. Tira si říkala, že už bude slečna vzhůru. Když byla slečna u pana Rolfa, vždycky takhle vstávala… Tira se moc omlouvá…" Skřítčino švitoření se rozpačitě vytratilo. Nešťastně zírala na Lenku, která se na posteli mátožně posadila a teď na ni rozespalýma očima překvapeně hleděla.

Po chvíli se ale zase rozštěbetala, zatímco prostírala stůl. Nakonec své dílo s uspokojením přehlédla a než s lusknutím prstů zmizela, ještě Lenku ujistila, že se kolem poledne objeví s obědem.

Ta nestihla ani poděkovat, protože se teprve teď začala doopravdy probouzet.

Oknem mansardy svítilo slunce vykoupané večerní bouřkou, v nedalekém parku se z krásného dne hlasitě radovali ptáci a ona se pobaveně usmála při vzpomínce na malou plyšovou kulišárnu, kterou se včera v noci pomstila namalovanému Kobovi. Snídaně voněla a Lenka dostala hlad. Bosky přeběhla ke stolu.

Vtom se z opačného konce místnosti, kde měla pod velkým střešním oknem stojan s včera dokončeným obrazem, ozval podivný šramot.

Rychle se otočila. Právě včas. Dva obrovští krysáci zrovna strhli Kobovi z nohou jeho bačkory a v mžiku s nimi zmizeli v hloubi obrazu. Jen dva dlouhé holé ocasy mávly jakoby na pozdrav. Byl to jen kratičký okamžik. Opravdu to viděla?

Nechala jídlo jídlem a přešla ke stojanu. Nic na obrázku se nehýbalo. No samozřejmě, oživujícím lektvarem jej ještě nenapustila. A všechno na něm bylo tak, jak to před usnutím domalovala. Až na ty růžové bačkory. Chtěla je přece vymazat až ráno, ne? Že by to udělala už v noci? Chvíli přemýšlela, pak pokrčila rameny a šla se zase posadit k nedojedené snídani. Na světě je prostě spousta podivností. Nejen přestarostlivá Molly, muchlorozí chropotalové, škrkny, a strachopudi.

Fred dojedl oříšky a jako pokaždé ho pobavilo, s jakou rychlostí se znovu objevily v misce na stole. Zákony fungování světa magických obrazů už za ty dva roky docela dobře poznal po praktické stránce a teorii si doplnili společně s Georgem. Nakoupili všechno, co kdy bylo o magických obrazech napsáno, George knihy po večerech nahlas četl a Fred hned všechno ověřoval v praxi. Tahle existence ho vážně docela bavila, i když měl chvilky, kdy si říkal, že ho Lenka raději malovat neměla. Možná by se pak George snáz smířil s tím, že jeho dvojče už nežije. Možná by to časem přebolelo a on by šel dál. Kolikrát Fredovi na jeho poznámky o stárnoucím morousovi odpověděl něco ve smyslu, že tohle on pochopit nemůže, protože jemu přece brácha neumřel. Prostě mít ho jen namalovaného Georgeovi očividně nestačilo. Fredovi bylo jasné, že těžko mohli chápat jeden druhého ve všech ohledech. Naštěstí si naprosto dokonale rozuměli v čemkoli, co měli společného už před Fredovou smrtí. Takže Kratochvilné kouzelnické kejkle díky tomu vzkvétaly a rostly. Ve vymýšlení novinek byli jako tandem stále nepřekonatelní.

Vstal z křesla a vydal se na obchůzku po svém namalovaném království. Chvíli si na pláži hrál s malou holčičkou, která tam stavěla pískový hrad, prošel jabloňovým sadem, loukou s pasoucími se ovcemi, a ještě několika dalšími krajinami, aby se nakonec zastavil v obrázku, který visel na zdi za pultem dole v obchodě. Několik dalších pláten tady bylo strategicky rozmístěno tak, aby Fred dokázal nenápadně a velmi efektivně ohlídat případné nenechavce. Teď byl ale všude klid, zbývalo jen pár minut do zavíračky a prodavačka Luisa obsluhovala posledního zákazníka.

Chvíli spolu klábosili, a když Luisa všechno pozamykala a odešla domů, Fred se vrátil do svého portrétu. Usadil se v křesle a přemýšlel. Přemýšlel dlouho. Až do chvíle, kdy krb vzplál nazelenalými plameny a do kanceláře z něj vystoupil s unaveným úsměvem George.

"Čau bráško, jak bylo na cestách?"

"Ahoj. Ale jo. Všechno klape. Máme nějaké nové objednávky… Půjdu se umýt a zalezu do pelechu. Proberem to až ráno." George hodil aktovku se spisy na psací stůl a vykročil ke dveřím do ložnice.

"Dneska se tady zastavila mamka. Donesla koláč. Kousek ti v kuchyni nechala, ale většinu ho snědla Lenka."

George se otočil a překvapeně zazíral na Freda. "Lenka Láskorádová?"

"Jo, byla nakoupit nějaké barvy a mamka ji pozvala na kus řeči. A že to teda byl fakt pořádný a hodně zajímavý kus řeči. Týkal se i našeho milého pana ministra. Ale když jsi tak hrozně utahaný a ospalý, povykládám ti to až zítra, co?"

Chvíli bylo ticho a pak se George usmál. "Vlastně si myslím, že jsem zrovna dostal chuť na ten mamčin koláč. Chvilku počkej, přinesu si ho, naleju si něco k pití a můžeš spustit."

V hodně pozdním odpoledni byl Ron Weasley v kanceláři bystrozorů sám. Všichni už odešli, jen on se hmoždil s hlášením. Normálně by ho sepisoval jeho parťák a přímý nadřízený Willy Preston. Ron už sice po ročním kurzu a dvouleté povinné praxi mohl pracovat samostatně, dokonce by směl dělat garanta dalšímu nováčkovi, ale s Willym si rozuměli a oba byli rádi, že jejich tým nebylo třeba rozdělit. Jenže Willy včera skončil těžce zraněný u Munga a Ron za něj převzal velení komplikovaného zátahu na pašeráky zakázaných lektvarových ingrediencí, který společně připravovali hodně dlouho. Akce dopadla výborně, z rozsáhlé sítě neunikla ani ta nejdrobnější rybička, a co je nejdůležitější, ani šéf celé bandy.

No a kromě hlášení tady bylo to pozvání. Ron nevěděl, jestli má být rád, nebo se má bát. Úspěšnou akci chtěl osobně ocenit ministr Scamander a zval Rona na soukromé setkání u číše vína na dnešní večer do své kanceláře. Ministerská pozvání na výborné kalifornské víno byla pověstná. Pro poctěné to většinou znamenalo rychlý rozjezd jejich profesní kariéry. Jenže…

Z práce a úvah Rona vyrušilo klepání na okno. Na parapetu netrpělivě přešlapovala sova jeho bratra George a významně zvedala nožku s přivázaným dopisem. Ron věděl, že na pergamenu bude napsána jen nějaká nedůležitá hloupost. Jednoznačný byl ale vzkaz, který vyjadřovala křiklavě červená barva provázku: Seber se a okamžitě přijď, je to důležité!

Ron mrkl na nástěnné hodiny. Dopis, ve kterém mu George oznamoval, že je mamka oba zve na nedělní oběd, protože přijede tetička Muriel, ledabyle pohodil na psací stůl. Volným krokem sešel do přízemí. Recepčnímu řekl, že si jde na Příčnou koupit něco k jídlu, protože má až do pozdního večera co dělat s papírováním. Pak pomalu došel k nejbližšímu krbu a následně v něm zmizel.

Na Příčné ulici už se loudat nemusel. Vydal se co nejrychleji ke Kratochvilným kejklům. Když vyběhl schody do prvního patra a rozrazil dveře, našel George a Freda uprostřed vášnivé, ale souhlasné diskuze, ve které se až příliš často objevovalo jméno jeho nejvyššího nadřízeného, ministra kouzel Rolfa Scamandera.

"Nazdárek šerloku," zahlaholil ze svého obrazu Fred, který si Rona všiml jako první.

"Čau kluci. Co se děje, že je to tak důležité? Mám málo času. Za dvě hoďky musím být u ministra. Pozval mě na víno. A nebylo by špatné mít do té doby hotovou zprávu o včerejší akci, kdyby ji chtěl vidět."

"Gratuluju, brácho, slyšel jsem, že jsi tuhle šachovou partii s přehledem vyhrál," usmál se pochvalně George. "To je super. Protože to vypadá, že je rozdána nová hra, a sázky jsou pořádně vysoko. U ministra máš být za dvě hodiny? Tak to máme co dělat. Sedni si a poslouchej."

"Zdá se, že jsme všichni měli pořádnou kliku, když jsme tě sem zavolali zrovna teď," poznamenal Fred, a v co největší zkratce Ronovi zopakoval všechno, co vyprávěl Georgeovi včera v noci.

Když skončil, Ron jen zhluboka vydechl. "Jo. To teda máme kliku jako od bradavických vrat. Říkal jsem si, jak je možné, že se z tolika rozumných lidí stali užiteční ministerští idioti. A kdoví, možná jsem byl na řadě. Teď je otázka, co s tím. Je tady hromada důvodných podezření, jenže bez pořádných důkazů."

Fred i George se oba najednou nadechli k odpovědi.

"My nějaké nápady máme…"

"…ale teď není čas na vysvětlování."

"Nesmíš pana ministra nechat čekat…"

"…a musíš se u něho chovat jako užitečný idiot."

"Nadšený a ochotný idiot."

"S tím bys neměl mít moc práce…"

"…troubu ani nemusíš hrát,"

"prostě se chovej jako vždycky."

Ron obracel hlavu z jednoho na druhého a pusa se mu roztáhla do širokého úsměvu. "Teda, volové, měl bych se urazit, ale je mi fuk, že ze mě děláte blba. Vždyť vy jste konečně zase jako kdysi!"

"Jo, můj živý bratr nějak ožil, co?" zubil se Fred.

George se zašklebil "Možná že ožil. Ale teď končí sranda. Někdo tady musí mít rozum. Rone, pojď se mnou do laborky, naliju ti panáka. Nechtěj vědět, co v tom sajrajtu je. Tohle ti řeknem někdy později. I to, proč a odkud ho máme. Zatím ti musí stačit, že se pak můžeš v klidu napít toho ministerského vína."

Bylo pár minut před osmou, když se Ron vrátil do kanceláře. Stačil si jen narovnat bystrozorský odznak na svém hábitu a do kapsy strčit složený pergamen s nedopsanou zprávou o včerejší akci. Ministra by neměl nechat čekat. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, aby zahnal nepříjemný pocit okolo žaludku. Nebylo jasné, jestli za něj mohla tréma, nebo ten Georgeův dryák.

V ministerském předpokoji si sekretářka právě balila věci a chystala se k odchodu.

"Vítám vás, pane Weasley, právě odcházím, pan ministr už mě dnes potřebovat nebude. Ale vy můžete jít dále, jste očekáván. Přeji příjemný večer."

Ron osaměl. Utřel si zpocené ruce do kapesníku, zaklepal na vyřezávané dveře a stiskl kliku.

Ministr Scamander stál u svého psacího stolu a otevíral láhev. Kupodivu ne kouzlem, ale luxusním masivním mechanickým otvírákem.

Otočil se, s přátelským úsměvem Ronovi pokynul ke konferenčnímu stolku s pohodlnými křesílky a podal mu sklenici plnou rubínově zbarveného vína. "Ronalde! Moc rád vás vidím. Pojďte se posadit. Musíte mi tu skvěle zvládnutou akci podrobně popsat. Už jste zatčené pašeráky stihli vyslechnout? Prozradili své odběratele tady v Británii? Aha, zatím ještě ne všechny. A co zajímavého bylo mezi zabaveným kontrabandem? Ano, samozřejmě, všechno je v bystrozorské laboratoři. Ale ne, nemusíte mi dávat číst tu neúplnou zprávu, chápu, že jste ji ještě nestihl dopsat. Však se všechno dozvím, až ji dokončíte, že? Ale vy vůbec nepijete!"

Ron opravdu pil jen maličko. Očividně bojoval s trémou. Popisoval průběh zátahu, odpovídal na doplňující otázky a přitom si nervózně pohrával se stopkou plné sklenice. Několikrát se docela nebezpečně naklonila a víno málem vyšplíchlo na leštěnou desku stolu. Když ho ministr pobídl, škubl sebou a při tom prudkém pohybu, ve snaze zvednout pohár k ústům, jej na sebe celý převrhl. "Co… do pr… promiňte, já…" koktal a nešikovně se snažil skvrnu, která se mu rychle vpíjela do hábitu, utřít kapesníkem.

"No tak, Ronalde, nedělejte si žádné starosti. Na hábit použijete čisticí kouzlo a pohár vám znovu doleju. Ale tentokrát ho vypijete do dna, ano?" Ministr podal Ronovi plnou sklenici a připil si s ním. "Jakmile budete vědět cokoli nového, přijdete mi to okamžitě povědět. Ten případ mě mimořádně zajímá."

Ron víno vypil několika hlubokými doušky. Pak poslušně přikývl. "Ano, pane. Budu vás o všem informovat jako prvního."

"Velmi dobře," poklepal ho ministr pochvalně po rameni. "Ostatně vy osobně mě také velmi zajímáte, jste opravdu schopný mladý muž. Myslím, že vás čeká slibná kariéra."

Když Ron od ministra odcházel, nebylo po nějaké nervozitě, ať už skutečné nebo předstírané, ani památky. Spokojeně se usmíval. Ve své kanceláři se převlékl do náhradního hábitu. Ten politý opatrně složil a pečlivě zabalil do úhledného balíčku. George už na něj ve své laboratoři netrpělivě čeká. Plán vyšel na výbornou. Tajemství ministerského vína zanedlouho přestane být tajemstvím.

"Takže v jedné z nich to je." George vpadl do kanceláře, a na stůl, u kterého seděli Ron s Lenkou, postavil dvě kádinky plné kalné šedohnědé tekutiny. "Dělali jsme na tom celou noc."

"Do večera bude jedna z nich vypadat jako to slavné ministerské víno," dodal Fred, který se právě objevil ve svém portrétu.

Lenka na ně nechápavě hleděla. Přišla s taškou plnou barev a štětců opravit Fredův portrét, ale nechtěla se do práce pouštět, dokud Fred na svém portrétu nebude. Připadalo jí to nepatřičné, jako kdyby měla bez pozvání vstoupit do cizího pokoje.

Ron dychtivě nadskočil. "Takže jste toho sajrajtu dostali z mého hábitu dost na pořádnou analýzu?"

George i Fred se najednou nadechli.

"Jo."

"Na dvě pořádné analýzy."

"Jsme totiž geniální."

"Víme, že existují jen dvě ingredience, které by přicházely v úvahu,"

"takže jsme všechno, co jsme dokázali z toho hábitu vyždímat, rozdělili pěkně napůl,"

"využili svých bohatých zkušeností"

"trošku vařili, míchali a kouzlili,"

"a za pár hodin, až to všechno dozraje a zreaguje,"

"budeme mít něco, co se panu ministrovi rozhodně líbit nebude."

"Ministerské víno?" Lenka se naklonila nad kádinky a k oběma přičichla. Myslíte to Rolfovo oblíbené kalifornské? Často jsme ho pili, když jsme byli zasnoubeni Vlastně každý den."

George vytřeštil oči. "Každý den? A jak dlouho? Cože? Celých šest týdnů?"

"Tohle ale leccos vysvětluje, brácho. Kolik nám ještě zbylo toho antidota?"

"Nic moc, většinu jsem včera nalil do Rona. Ale možná to bude stačit. Přece jenom, za ty tři roky už účinky mohly dost vyprchat."

V Ronovi se najednou ozval bystrozor. "Odkud tohle všechno vlastně víte? Jak to, že máte protijed? V čem to jedete?"

"Klid, brácho. V ničem nejedeme. Pamatuješ, jak jsi kdysi ještě na škole sežral celou bonboniéru naplněnou nápojem lásky? Holky toho tenkrát u nás nakoupily kvanta. Bylo z toho docela haló nejen v Bradavicích. Spousta stížností a tak…"

"Museli jsme hodně rychle vyrobit obrovské množství antidota."

"Taky šlo dobře na odbyt."

"Jenže pak se ministerstvo rozhoupalo a nejdůležitější ingredienci našeho nápoje lásky dalo na index."

"Jenom na zvláštní povolení k lékařským účelům."

"A my měli po kšeftě."

"No a to víno"

"je trošku jiné, složitější a komplexnější, ale základ je stejný. To nám došlo hned."

"A toho protijedu nám ještě troška zůstala. Dobře že jsme ho nevylili, ne?"

Lenka těkala očima z jednoho na druhého i třetího, jak se snažila pochopit, o čem to všichni mluví. Něco jí ale říkalo, že už to vlastně ví. Že už to ví dlouho a že stačí, když zachytí jen malý kousíček…

"Kluci, to o čem mluvíte… ráda bych se toho napila."

George vyběhl z místnosti a za okamžik se vrátil se sklenicí, asi z poloviny plnou čiré tekutiny. "Počkej," zarazil Lenku, která se po ní natáhla. "Nemám páru, co to s tebou může udělat. Raději si sedni."

Ron Lence přistrčil křesílko. Posadila se a opatrně ochutnala. Pak se nadechla a zbytek vypila najednou. Opřela se a zavřela oči.

"Co je s ní?" Zajímal se Fred, ke kterému byla sedící Lenka otočená zády. Odpovědí mu bylo dvojí pokrčení ramen. Nedělo se nic a ticho houstlo.

A pak se Lenka postavila. "Rolf má teď pětadvacet let a já si ho vůbec vzít nechtěla."

"Super! Funguje to!" George se vrhl k Lence a bouřlivě ji objal.

"Paráda!" Ron se otočil k Fredovu portrétu a přes hranici pomalovaného plátna si plácli. Pak jeho nadšení poněkud ovadlo. "Jenže co s tím?"

George pustil Lenku a překvapeně se na mladšího brášku podíval. "Jak, co s tím? Přece máme důkaz, že je to Scamanderovo víno očarované!"

"To teda nemáme. Jak dokážeme, že to, co jste vyždímali z mého hábitu, se tam dostalo z ministerského vína? Svědci nejsou, moje tvrzení ministr popře a komu se tady bude věřit?"

"Zatraceně!" zaláteřil Fred. "Takže ta lumpárna ministrovi projde?"

"Myslím, že nemusí. Jen to asi nebude tak jednoduché," pronesla zamyšleně Lenka. "Já to víno pila dlouho a Rolf mě tak přiměl věřit spoustě věcí. A kolik je lidí, kteří jsou na tom podobně, včetně mého táty."

Zaražené ticho porušil Ron. "Zdá se, že to bude třeba pořádně promyslet. Teď ale musím zpátky do práce. Parťáka mám ještě u Munga a musím vyslechnout zbytek těch pašeráků. A dopsat zprávu. Sejdeme se večer, co říkáte? A do té doby každý sám, a potom společně, podumáme, co by se dalo dělat."

"Helemese, malý bratříček bystrozor se ujal velení. Bude porada!" zasmál se Fred. "Ale máš recht. Jít proti tvému nejvyššímu šéfovi, který má takovou podporu kouzelnické veřejnosti, nebude žádná sranda."

George přikývl. "Jo, souhlasím. Sednem si na to večer. Já teď taky musím dolů do obchodu."

Lenka se natáhla pro tašku s malířskými potřebami. "Takže večer. Já se zatím pustím do opravy tvého portrétu, Frede." Pak se ale usmála a zavolala na odcházejícího Rona. "Nemohl bys přivést i Hermionu, pokud bude mít čas? Řekla bych, že nám může být v téhle věci docela užitečná."

Ron odešel zpátky do práce, George dolů do obchodu a Lenka nezávazně klábosila s Fredem, zatímco opravovala poškozenou malbu modrého křesla na jeho portrétu. Dalo to trošku víc práce než drobná prasklinka na jeho zápěstí. Tu měla hotovou za chvíli. Fred ale teď musel nějakou dobu sedět bez hnutí, dokud barva neuschne.

Vtom strčila hlavu do dveří Tira. "Jejda, slečno Lenko, slečna je tady a já ji hledala u ní doma. Nechala jsem tam slečně Lence oběd. Ale slečna se nemusí bát, jídlo nevystydne, Tira obalila talíř ohřívacím kouzlem. Teď ještě zanese něco malého panu Georgeovi, i když pan George říkal, že vůbec nic nechce jíst, Tira myslí, že…"

"Tiro!" utnul Fred hlasitě skřítčino drmolení. "Co kdybys všechno prostřela tady v kanceláři a Georgeovi řekla, že Lenka právě teď skončila s prací a poobědvá s ním?

Tira zmlkla, vykulila oči a pak to šlo ráz na ráz. Několikrát zmizela a zase se objevila, párkrát luskla prsty, a uprostřed kanceláře stál stůl prostřený dokonale jako v té nejlepší Londýnské restauraci.

Za okamžik George opravdu přišel nahoru, Lenka si zašla umýt ruce od barev, a oba se posadili ke stolu.

Po naprosto skvělém obědě Lenka poděkovala Tiře i Georgeovi, ještě naposledy překontrolovala Fredův portrét, posbírala věci, rozloučila se s tím, že se opět uvidí večer, a přemístila se.

"Brácho, ty vole, co to mělo znamenat?" praštil Fred zdravou rukou do područky právě opraveného křesla. Myslíš, že nevím, že máš ve stole v šupleti Lenčinu školní fotku? Že nevím, proč jsi do obchodu přebral úplně nelogicky malířský sortiment? Že nevím, že jsi do ní cvok už od doby, co mě malovala? A teď, když je jasné, jak to bylo s tím blbem Scamanderem a když ti takhle přichystám super příležitost, abys s ní byl sám, necháš tu holku odejít jen tak? Ani ji nepozveš na rande?"

"Sám? Že jsem s ní byl sám? A kdo mi celý oběd funěl za krk?"

"Noo, já se přece nesměl ani pohnout, musel jsem čekat, až zaschne ta barva…"

"Jasně, hlavně že se máš na co vymluvit. Co kdybys přiznal, že jsi zvědavý jak opice."

Fred si ohmatal zápěstí. "Jo, už je to suché. A jasně, že jsem zvědavý. Taky bys byl, kdybych si našel holku, ne?"

"To bych teda byl. Ale zatím si nikdo nikoho nenašel. Vím já, jestli by vůbec měla Lenka zájem?"

Fred obrátil oči v sloup. "Můj živý bratře. Začínám mít pocit, že ti tou dírou, kde jsi dříve míval ucho, pomalu vytéká mozek. Přece když to nezkusíš, nebudeš to vědět, ne?"