Téma týdne: Nikdy se toho nevzdám
Běž, máš volno!

Víte, čeho se border kolie nikdy nevzdá? Přece běhání! To si vy, dvojnozí lidi, vůbec nedovedete představit, co je to za radost, když se tryskem rozběhnete po louce, až vám od všech čtyřech tlapek hlína odletuje…

Regi říká, že mám zrychlení z nuly na sto za půl vteřiny. Moc nevím, co tím myslí. Ale možná to znamená, že když mi odepne vodítko a řekne to báječné slovo "volno!", já vystřelím jako z praku. Tak to má rozhodně pravdu.

Teď, jak už jsem dospělá, umím chodit pěkně u nohy a dokonce i po schodech jdu, co tlapka tlapku mine. Jen mi to Regi musí občas připomenout, protože zapomínám, že mám chodit pomalu. Třeba když jdeme někam, kam se moc těším, nebo když jsme někde poprvé a já bych toho chtěla vidět a očichat co nejvíc, a nejraději všechno najednou.

Jenže abych to nějak vyrovnala, musím se každý den pořádně vyběhat. Proto tak miluju louku nad naším domem. Ale ještě raději mám, když po ní běhá nějaký pejsek se mnou. To je teprve ta pravá legrace. Jenže takových, co by mi stačili, je hrozně málo. Vlastně se kamarádím jen se dvěma, co se s nima dá bezvadně hrát na hoňku. Kamarádka Dixi. Ta běhat opravdu umí, jenže je menší než já, a proto se na můj vkus moc brzo unaví. Dala bych si ještě jedno, nebo dvě, nebo tři kolečka, ale ona už leží a tváří se, že má moc práce s okusováním nějakého klacku.

To kamarád Teddy má rychlost i pořádnou výdrž. Však je to taky správný border koliák. S ním, když se do toho běhání opravdu dáme, nemůžou nás naši lidi ani pořádně vyfotit.

Nakonec se svalíme do trávy. Jazyky nám visí až na zem, jsme dokonale šťastní a utahaní oba dva úplně stejně.