Téma týdne: Kam nesmím
Dárek pro Indy

Začínala jsem psát tady toho blogu, co má Regi, když jsem ještě byla docela mladé štěně. Teď už jsem dospělá. Bydlím s Regi a s Honzou – to jsou moji lidi. Honza chodí každý den na dost dlouho do práce, aby prý byly peníze na granulky, pamlsky a hračky. Regi sice bývá se mnou doma a můžeme si hrát, jenže si nehrajeme, protože se věčně zavírá v dílně. Já zatím ležím před dveřmi v pelíšku a hlídám, aby mi někam neutekla. Pelíšky mám dva. Druhý je v kuchyni, ale moc v něm nespávám, protože lepší je to v křesle nebo na pohovce v obýváku. Takže jediný pokoj kam kromě dílny nesmím, je ložnice.

Teď se dostávám k tomu, co jsem vám chtěla vyprávět. Regi nikam neodchází denně, ale když už odjede za prací, tak to stojí fakt za to. Bývá pryč tolik dní, že se nám po ní docela stýská.

Zrovna včera se zase po dooouhé době vrátila domů. Když se mělo jít spát, šla jsem za Honzou jako obvykle do… no však víte, že nám bylo v poslední době smutno. A Regi povídá: "Ale kampak? Pelíšek máš přece na chodbě." Honza řekl, že prý jsem tesknila, tak položil na Regiinu postel moji čistou deku a já tam spala a byla jsem moc hodná.

Pak jsem ležela ve svém pelíšku a slyšela, jak se v ložnici oba smějí a na něčem se domlouvají.

Dneska prý bude takový zvláštní večer. Říká se mu štědrý, protože si všichni, co jsou v jedné smečce, dávají dárky. Nevím, co budu mít večer pod stromečkem, ale jeden dárek už jsem dostala teď ráno. Můj velký pelech s měkoučkým polštářem mi Regi s Honzou přestěhovali z kuchyně k sobě do ložnice. Jenom nevím, jestli to je dárek jen pro mne, a kdo ho komu vlastně dal.