Už znám to slovo

Roztrhla obálku a začetla se: Ahoj ženo, je to tady jako na táboře, pravidelný režim, denní program, jídlo, večerka…, detox jsem zvládl dobře…, chválí mě za kvalitně vedený deník, mám prý šanci se z toho dostat…, příští týden v úterý přijeď, bude zase rodinná terapie, víš, jak je podpora důležitá…, přivez mi vodu po holení… Nic nového. Je to stejné jako vloni a rok předtím to bylo taky stejné. Podporovala, chápala, pomáhala, snažila se věřit, polykala prášky na bolení hlavy, hlídala omezený finanční rozpočet, jezdila ho navštěvovat a pokoušela se dosáhnout toho, aby devítiletý syn věděl co nejméně, stejně jako jejich přátelé a známí. A po manželově návratu "z lázní" pokaždé sledovala, jak se tříměsíční snaha o jeho léčbu míjí účinkem a všechno se nejpozději do týdne vrací do starých kolejí.

S povzdechem odložila list papíru na hromádku podobných a šla pokračovat v balení. Začala už včera. Poté, co přišel jiný dopis:

Milá maminko.

Mám se na táboře dobře. Jídlo je taky dobré. Hrajem různé hry. Jak se máš ty? Nejsi smutná? Já nechci, abysi byla smutná. Včera mi říkal Martin co s ním bydlím ve stanu, že jeho taťka taky na jeho mamku křičel a hodil po ní popelník. Já nechci, aby náš taťka po tobě zas něco házel. Já už vím jak je to slovo co nechceš říkat. Martin mi to řek. Jeho taťka je alkoholik. A jeho mamka se s ním rozvedla. Maminko, tak už to dál nejde. My se musíme s taťkou taky rozvést. Až přijedu, tak ti s tím pomůžu a taky vymalujem tu zeď, jak po tobě hodil tu kyšku. Nakreslil sem ti obrázek, jak hrajem bojovku. Já jsem ten s tím mečem. A posílám pusu.

Kája