Téma týdne: Toulky ve hvězdách
Tříbarevná mašle

O tom létu jsem už jednou psala jako o indiánském. Znamenalo pro mne konec jedné etapy mého dětského života, a nejen proto, že se jednoho dne změnilo v léto plné rudých hvězd. Po jednadvacátém srpnu jsme je potkávali na každém kroku. Celá naše republika jich byla plná. Jedna se usadila i před kinem Vlast v našem městě. Byla namalovaná na velikém ošklivém tanku, který před vchodem do kina zaparkoval, a zdálo se, že nikdy neodjede. Posedávali na něm vojáci, mluvili neznámou řečí a lidé, kteří se kolem něj shlukovali, se jim snažili tou samou řečí něco vysvětlovat.

S kamarádkou Eliškou jsme jim vůbec nerozuměly a moc jsme nechápaly, co se to kolem nás děje. Ale bylo to něco hodně neobvyklého a znepokojivého. To nám bylo jasné. Dospělí byli naštvaní, nešťastní a vážní. Často se zastavovali před výlohami obchodů a četli si různé plakáty a vývěsky, kterých bylo brzy tolik, že úplně zakrývaly vystavené zboží. Jak se ale zdálo, vůbec nikomu to nevadilo. A všimly jsme si, že skoro všichni lidé měli někde na oblečení přišpendlené takové neobvyklé stužky. Některé dospělé holky je nosily dokonce uvázané v ohonu nebo drdolu. To nás vážně zaujalo. Rozhodly jsme se, že si je pořídíme taky. Vždycky jsme mívaly jen jednobarevné mašle a ty tříbarevné se nám moc líbily. Vytřepaly jsme prasátka a vyrazily do obchodu.

"Trikolóru? Už nemáme. Zeptejte se příští týden." Prodavačka nás zklamala. Tu stuhu jsme prostě chtěly hned.

Věděla jsem, že v babiččině skříni visí šaty, celé z různobarevných tenkých proužků. To by bylo, aby se tam nenašly ty tři správné barvy vedle sebe… Našly. Netrvalo dlouho a z široké, do pasu nabírané sukně jsme vystřihly čtyři dlouhé pruhy. Uklidily jsme šaty úplně dozadu, uvázaly si mašle do culíků a vyrazily s Eliškou zpátky do města a k tanku. Shromážděným lidem se to líbilo. Dokonce si nás fotili, takže jsme si na chvíli připadaly jako filmové hvězdy…

K večeru bylo ale třeba jít k domů. Šly jsme stále pomaleji. Před vchodem do domu se Eliška zastavila. Nejistě promnula rukou konec stuhy visící jí z vlasů:

"Nemám ti ty mašle vrátit? Co když to bude chtít tvoje babička zase zašít…"

"Neee, ona si toho ani nevšimne," odpověděla jsem bezstarostně, přestože jsem si tím vůbec nebyla jistá.

Babička škrábala brambory k večeři a slupky z nich padaly na rozprostřené noviny. Pomalu zakrývaly velkou hvězdu, která nebyla rudá jen proto, že tehdy se ještě noviny tiskly jen černobíle.

Po večeři jsme umyly nádobí, babička si utřela ruce do zástěry a pobídla mne:

"Pojď, s něčím mi ještě před spaním pomůžeš." Šla jsem za ní do jejího pokoje a krve by se ve mně nedořezal. Na rozloženém šicím stroji ležely zmrzačené pruhované šaty. Babička je vzala do ruky a podala mi je.

"Vystřihni mi ještě jeden takový pruh, než si našpuluju a navleču nit. Ty trikolory už vůbec nikde nemají. Ale měla ses mě nejprve zeptat… Stejně jsem chtěla ty šaty trochu zúžit. Tak široká sukně už se na mě moc nehodí."

Oddechla jsem si a pomyslela, že je fajn, jak všechno dobře dopadlo. Tehdy jsem ale netušila, že ty trikolory si dospělí za nějaký čas postupně sundají. A pak se budou, někteří docela spokojeně, jiní se skřípěním zubů a tichými nadávkami, toulat těmi rudými hvězdami, které náš domov zaplavily, dalších dvacet let.