Třetí miska drabblů

Téma: Ďáblův vynález
Hrozně nebezpečná věc

Lidi mají spoustu různých hrčivých udělátek. Četla jsem, že v Hotelu u devíti koček jim ty kočky říkají skřepaslíci a různě s nima bojujou. Já je teda u nás doma nechávám na pokoji. Nejsou vůbec nebezpečné. Dělají jenom to, co se jim dovolí.
Jeden člověčí vynález mě ale fakt rozčiluje: Veliké okno na zdi, které se jmenuje televize. Když se rozsvítí, furt tam běhají jakási zvířata! A to teda rozhodně nebezpečné je!
Kdybych nehlídala, nevrčela na ně a neštěkala, je jasné, jak by to dopadlo: Skočili by dovnitř, vyžrali moji misku s granulkama a pak obsadili náš gauč v obýváku!

Téma: …a mnoho dalších funkcí
Psí zamyšlení

Jsme trpaslíci, středňáci, velcí psi i obři. Černí, bílí, šedí, hnědí, strakatí. Srst máme dlouhou, krátkou, kudrnatou, drsnou nebo měkkou. Uši visící, sklopené, vztyčené, čumáček protáhlý i připláclý, nožičky krátké i dlouhé. Ocásek vždycky připravený mávat, švihat nebo vrtět. Milujeme lidi, naše lidské smečky. Máme za úkol být s nimi.
Jsme stopaři, lovci, pastevci, záchranáři, asistenti, léčitelé, hlídači, sportovci, mazlíci, společníci, ale hlavně kamarádi. Je nás tolik druhů, máme tolik podob!
Přitom jsme všichni jedna velikánská rodina. Protože kdysi strašně dávno byl naším praprapradědečkem obyčejný šedý vlk. A ten udělal odvážný krok do neznáma - na dlouhatánskou cestu s lidma.

Téma: Tady chybí razítko!
Pejsek a úřední šiml

Víte, kolik razítek já už mám? Spoustu. Hlavně v takovém sešitku, který Regi nesmí zapomenout, když jdeme k panu veterinářovi. Protože on tam nějaké strašně rád plácne pokaždé, co mi dá píchanec do kožíšku. Pak mám orazítkované lejstro, na kterém je napsáno, že jsem udělala canisterapeutické zkoušky.
Ale jeden štempl teda nemám. Nemám rodokmen. Nemám vůbec žádné potvrzení, že jsem opravdu border kolie.
Jenže když moje máma byla border kolie a táta byl border koliák, tak přece taky musím být border kolie, ne? Navíc to tvrdí Regi. A když to říká ona, tak to rozhodně musí být pravda, razítko nerazítko.

Téma: Cit pro sníh
Tak co to teda je?!

Hrozně se těším na sníh. Dá se v něm parádně válet, lidská mláďata na něm jezdí na sáňkách takovým tempem, že jsou konečně skoro stejně rychlé jako já. A úplně nejlepší je, když do toho sněhu Regi kope, a já skáču a chytám ho.
Dneska ráno bylo konečně na trávníku bílo. Nachystala jsem se a významně koukla Regi na nohy, ať teda kope. Jenže ona se začala smát, že to ještě nepůjde, že je to jen jinovatka.
"Nevykládej nesmysly!" štěkla jsem. "Když to studí jako sníh, chutná jako sníh a voní jako sníh, musí to být sníh. Nekecej a kopej!"

Téma: Můj milý věrný, píši vám…
Korespondence psí

Lidi pořád něco píšou. Kdysi, když jsem ještě nebyla na světě, prý neměli ty klapavé mašinky s obrazovkou, které znám já, a psali tlapkou, ve které drželi takový šikovný drápek s barvou. No to si vůbec nedovedu představit.
Ale abyste věděli, my pejsci umíme psát taky. Nemyslím to, co třeba teď čtete. To já musím Regi diktovat, protože bych se packama těžko trefovala do správných písmenek. My si s kamarády píšeme pesemesky. Jsou úplně všude. Kluci je píšou na stromy a patníky, holky jen tak na cestu. A čím že to píšeme? No… eee… jaksi… to raději ani vědět nechtějte.