Téma týdne: Zimní pohádka
Ptačí zájezdní hostinec

Tichá lednová zahrada. Jen zlehýnka poprášená sněhem, ze kterého červeně prosvítají popadaná jablka. Za oknem netknuté krmítko s přilepšením pro sýkorky. Čekám, kdy se objeví.

A pak mne konečně jednoho rána přiláká k oknu něžné ťukání drobných zobáčků. Pomalu se nakláním, abych si mohla naše první strávníky prohlédnout a nevyplašila je. Ale koňadry na parapetu nejsou samy. Celá naše zahrada je proměněná v obrovskou voliéru se stovkami ptáků, kteří neustále poletují ze stromu na strom, posedávají pod nimi a hodují na spadaných jablkách. Popadnu dalekohled a jen v úžasu zírám.

Kromě kosů, které u nás vídám často, jsou tady sojky, strakapoudi a červenky. Ti všichni jsou ale v menšině. Zahrada je zaplavená ptáky, které jsem u nás ještě nikdy neviděla. Veškerá práce jde stranou a já střídavě hledám na internetu a dalekohledem prohlížím naše neznámé hosty. Tak dlouho, až jsem si jistá. Jídelnu si z naší zahrady udělali drozdi kvíčaly. Sleduji z okna tu fascinující podívanou téměř celý den. Všichni ptáci se svorně, bez šarvátek a hádek krmí. Na pokoji je dokonce nechává i naše kočka. Dokonalá ptačí idyla.

Druhý den je ale ptáků méně, třetí ještě méně, a čtvrtý den už vidím z okna, kromě žlutozelených sýkorek na parapetu, jen pět (!) drozdů, kteří si očividně chrání jakési pomyslné hranice před vetřelci, a kdo se jen trošku přiblíží, toho se s výhružně zvednutým ocáskem snaží vyhnat ze své spíže. Přitom je, na ptačími nožkami ušlapaném sněhu potravy ještě stále dost.

Přemýšlím, kam se ostatní ptáci poděli. Buď došlo k nelítostné válce o potravu, a naši zahradu si vybojovali ti nejsilnější, nebo je těch pět posledních kvíčal jen skupinkou opozdilých hostí v zájezdním hostinci, na cestě drozdího hejna dál na jih. Moc se mi chce věřit v to druhé a doufám, že se u nás příští zimu třeba zase zastaví…