Katastrofa

Uběhla už spousta dní od doby, co jsme sem byli nedobrovolně vysazeni. Kdysi jsme byli zvyklí na hojnost potravy a najednou nebyla žádná. Nastal veliký, převeliký hlad. Ale my jsme vždycky byli odolní. Šetřili jsme energií a doufali, že se na nás zase usměje štěstí.

A pak se konečně objevily. Dva obrovské dlouhé válcovité přepravníky. Potrava byla v obou, ale senzory nám sdělily, že v tom menším je mnohem kvalitnější. Neváhali jsme ani okamžik. Přesunuli jsme se dovnitř všichni. Byly to opravdové hody…

Netrvalo však dlouho, box s jídlem zmizel a přepravník se dal i s námi do pohybu. To nevypadalo dobře.

A pak přišla ta katastrofa. Stěna se najednou rozevřela a celý prostor se začal prudce třást. Spousta z nás zmizela v nenávratnu. Nakonec se dovnitř vhrnula oblaka smrtícího plynu.

Já jediný přežil, ale sotva se můžu hýbat. A blíží se ke mně obrovská klepeta…

ooooo

"Že máš chatu úplně plnou, postel volnou žádnou? To ale nebude žádný problém. Spacáky máme vlastní, a pokud vím, máš na půdě ty staré vyřazené matrace. Nedělej si starosti, kamaráde, vyspíme se skvěle. Tak, dík a dobrou noc…"

"Dobré ráno, miláčku. Jak se ti spalo? Já se pořád budila. Jako kdyby po mně něco lezlo. No fakt! Koukej, tady mám štípanec… Ty ne? Fakt ne? Tady mám další! A tady taky! Vždyť já jsem poštípaná úplně celá! Sakra, to svědí. Ty bláho, to jsou blechy! Fúúúj. Cože? Že si asi tady na půdičce přes zimu udělaly noclehárnu toulavé kočky?

Tak nemám panikařit, jo? Dobře, dobře, vynesu si spacák ven a zkusím ty potvory vytřepat. A nemá tady ten tvůj kámoš někde Biolit? Má. Bezva.

A do háje, je tu jenom zbytek. Snad to bude stačit.

No, zdá se, že je to OK. Všecky pochcípaly. A hele! Jedna přežila! Brebera jedna prašivá. Ty se ještě se hýbeš? Hmm… Biolit došel. Tak na tebe už budou muset stačit prsty."