Téma týdne: Dětské hry
Indiánské léto

To léto si navždycky bude pamatovat jako "indiánské". Bylo jí sice ještě stále pět, ale každému hrdě říkala, že už má šest let. Narozeniny že sice bude mít až v srpnu, ale v září že už půjde konečně do školy. Vytáhlá, hubená, vypadala dokonce o rok, o dva starší

Místní kino začalo o těch prázdninách promítat každou neděli dopoledne sérii filmů s Winnetouem. Vyráželi tam pokaždé všichni kluci z jejího činžáku. Byla v něm jediná holka a byla hrdá na to, že ji brávali s sebou. Že patřila do party. Po návratu z kina se vždycky posadili na schody před vchodem do domu a vzrušeně probírali zážitky z filmu, dokud se nezačaly postupně z oken vyklánět maminky, aby je zavolaly k obědu.

"Tak ahoj odpoledne!"

"Jasně, tady na schodech."

"Ahoj!"

"Čau!"

Rychle dojídala a pak pokaždé vytáhla ze skříně pečlivě složenou halenu zakončenou třásněmi, kterou jí maminka ušila ze starého obarveného povlaku na polštář. Na krk pověsila důležitý "amulet" a s koženým řemínkem v ruce se vrátila do kuchyně.

"Mami, zapleteš mě?" Když se ze dvou gumičkou stažených culíků staly zapletené copánky, pečlivě si uvázala přes čelo kožený řemínek. Kluci už čekají…

Místo jejich her bylo jen kousek za domem. Výstavba nových bytů se před více než rokem nějak zadrhla. Ze zbourané vilky zůstaly zbytky obvodových zdí, obklopené několika ovocnými stromy. Vykopané hromady zeminy stihly zarůst travou a různým plevelem a mezi nimi se v jílovitém dolíku vytvořila obrovská kaluž obrostlá vodomilnými rostlinami, se spoustou žabince a hemžící se pulci. Tak to viděli dospělí. Oni ale měli pevnost pro vojenskou posádku, prérii, kaňony, Stříbrné jezero… Jen vesnici Apačů si museli každou neděli postavit znovu. Výborně se k tomu hodily vysoké pruty porostlé štíhlými listy, zakončené chocholkou drobných žlutých květů. Stačilo nařezat otýpku, u vrcholku ji svázat a dole pruty roztáhnout. V mžiku měli několik tepee. Pak se ze stejného prutu stáhlo listí a svázal se provázkem do luku, a byli vyzbrojeni. I když, někteří kluci na tom byli lépe. Tatínkové jim z různých kousků dřeva vystrouhali makety ručnic a revolverů. Hvězdou byl Láďa, který měl pažbu své dvouhlavňovky vyzdobenou připínáčky. Stříbrná puška se tak stávala argumentem pro to, aby mohl být pokaždé Vinnetouem. Old Shaterhandem byl zase vždycky Jirka. Měl totiž šikovnou babičku, která mu ušila světle hnědé kalhoty a košili, téměř k nerozeznání od filmového kostýmu. Jedinou další stálicí byla ona. Co na tom, že její copy byly plavé. Jiná holka v partě nebyla. Nšo-či, Ribanna, Bílá holubice… V každém filmu pro ni nějaká důležitá role byla. Zbývalo rozdělit ostatní úlohy. Nešlo to vždy hladce, největší zájem byl o indiány, bandity naopak nikdo hrát nechtěl, ale nakonec došlo pokaždé k dohodě a příběh viděný dopoledne v kině se mohl rozehrát…

Během následujícího týdne docházelo k reprízám a občas k něčemu, co bychom dnes nazvali fanfiction. Vymýšleli si a hráli vlastní příběhy. A těšili se na další nedělní dopoledne.

Prázdniny se přehouply přes půlku a pomalu se blížily její šesté narozeniny. Jedna její část se těšila do školy a ta druhá chtěla co nejdéle zůstat dcerou Apačů. Indiáni se často proháněli jejími sny a ona si říkala, jaké by to bylo, kdyby rudí bojovníci přijeli doopravdy…

Nikdy by nevěřila, že se jí to přání opravdu splní. Že vážně přijedou. Stalo se to ve středu, v den jejích narozenin 21. srpna 1968. Jenže místo na koních přijeli v tancích a stříbrné pušce se jejich samopaly nepodobaly ani vzdáleně. Láďův tatínek jim říkal zatracení rudoši.

V následující neděli už se v kině žádný film nepromítal. Posedávali na svém obvyklém místě na schodech u domovního vchodu a do žádné hry se jim nechtělo. Indiánské léto skončilo.

V pondělí 2. září šla s maminkou poprvé do školy kolem jejich prérie. Stála tam maringotka, několik lidí nakládalo cihly z vojenské pevnosti do přistaveného náklaďáku, buldozer pomalu zarovnával kaňon a bagr právě zasypal Stříbrné jezero…