Téma týdne: Motivace
Dvě jsou lepší než jedna

Já vím, co to je ta motivace. To je to, co musí naši lidi udělat, aby se nám, pejskům, chtělo dělat to, co po nás oni chtějí. A aby to vypadalo, že jsme poslušní jako vojáčci.

Prý se kdysi pejsci dokonce cvičili tak jako na vojně. Křičelo se, škubalo vodítkem, na obojek se dávaly takové špičaté věci, které píchaly do krku. A pejsci poslouchali, protože se báli, že když nebudou, bude je to bolet a lidi na ně budou křičet ještě víc.

Naštěstí se to už dneska dělá jinak. Teda já nevím, jestli všude, ale v psí školce, do které jsem jako štěně chodila já, se to dělalo takhle: Nejdříve nás nechali vyběhat a vyřádit na volno. A teprve potom, když jsme se trošku vyblbli a vyváleli v trávě, po nás něco chtěli. A mluvili na nás hezky, mazlivě a měli vždycky plné kapsy pamlsků. Takže jsme poslouchali proto, že nás za to vždycky čekalo něco moc a moc příjemného a dobrého.

Dneska, když už jsem velká slečna, nemusím pokaždé, když udělám, co se po mně chce, dostat něco na zub. To je jasné. Teď už mi stačí, když mě Regi nebo Honza pochválí, že jsem to udělala dobře, že jsem šikovná a hodná holka a jejich zlatíčko, a pomuchlají mi ouška nebo poškrábou na bříšku.

No ale… víte vy co? Když se tak zamyslím, pokud k té pochvale přidají navíc taky nějakou tu dobrotku, je to přece jenom ještě lepší. Raději dvě motivace, než jenom jedna. No ne?