Téma týdne: Hranice normálnosti
Divná věc

"Indiro! Seš normální!!!???"

Tak tohle na mne křikla moje Regi! Chápete to? A víte proč? Tak já vám to povím, abyste věděli, že to bylo úplně nespravedlivé.

Představte si, máme v obýváku na zdi takové veliké okno. Ve dne za ním bývá tma, ale večer Honza pomačká malou černou krabičku a okno se rozsvítí. A pak je vidět, co je za ním. Většinou to není nic moc zajímavého. Lidi a stromy a domy a auta... Všechno skoro jako za obyčejným oknem. Jenže někdy se ozve něco zlověstného. Regi s Honzou tomu říkají dramatická hudba. A ti lidi za oknem se začnou hádat a prát. Nebo tam utíkají koně, štěkají psi nebo skáčou veliké kočky nebo ještě větší zvířata, a ti všichni na naše okno útočí! Jsou úplně blízko a klidně by mohli proskočit k nám dovnitř! A to přece nemůžu dovolit. Nejsem sice žádný hlídací pes, prý jsem vítací, ale co je moc, to je moc. Tak na ně vrčím a štěkám, aby šli někam jinam.

No a včera bylo za tím oknem něco, co mi už vůbec nešlo na rozum. Byla jsem z toho úplně pryč.

Začnu od začátku. Jeli jsme s Regi a Honzou na výlet. Do takové velikánské zahrady, kde je plno ohrad a v nich žije spousta zvířat. Bylo to fajn, tolik různých neznámých vůní jsem snad ještě nikdy nečichala. Nejprve jsme se projeli vláčkem, to prý abychom věděli, co kde je. Ale já myslím, že mi moji lidi chtěli udělat radost, protože jsem ještě nikdy takovým mrňavým vláčkem na kolečkách nejela.

A pak jsme šli kolem těch ohrad na procházku. Někde to vonělo podobně jako u nás na zahradě, kde máme ovečky. Jinde to bylo cítit jako v pelíšku naší kočky Číči, co se se mnou nechce kamarádit. Tyhle velikánské kočky se taky nechtěly kamarádit. Pak tam byla spousta různých lítacích zvířat, co voní skoro jako slepice od sousedů. A jedno divné leželo dokonce přímo na cestě. Ale to se nehýbalo, a bylo cítit jako polínka u nás doma před krbem.

Nakonec jsme zůstali stát u plotu, za kterým byli pejsci. No nic moc zajímavého, abych pravdu řekla. Ani na mě neštěkali, jako psi tady u nás doma, když jdeme kolem jejich zahrady. Jen se dívali a přišli k těm mřížím. Šla jsem si k nim čichnout, oni si taky přišli čichnout. S jedním jsme se dokonce dotkli čumáčkama a on natáhl přední tlapky, jako že si půjdeme hrát. Jenže byl za plotem a jiný pes na něj zavrčel a na mne vycenil zuby, abych šla dál od jejich ohrady. Tak jsem šla. Našla jsem si šišku, hodila ji Honzovi pod nohy, aby mi ji kopal a hrál si se mnou on, když jsou ti psi stejně zavření. A jejda, to se jim líbilo! Poskakovali kolem svého plotu, a kdyby je někdo pustil, určitě by si zahráli šiškobal s námi.

A pak jsme už byli na konci, tak jsme sedli do auta a jeli domů.

Po večeři řekl Honza něco, čemu jsem moc nerozuměla. Že prý stáhne fotky a videa a kouknem na ně v televizi. Za chvilku pomačkal tu svoji krabičku, rozsvítil černé okno a já myslela, že se mi to snad zdá. Za ním poskakovali ti velcí bílí psi! Jak se tam, u všech tlapek a ocásků, dostali? Vždyť s náma nejeli autem. Jak nás tady našli? To přece není normální! A když není normální tohle, určitě je normální, že je musím pořádně doštěkat a zahnat pryč. Ať si Regi říká a křičí co chce.

Vrrr… Haf haf hafhafhaf!!! Zmizte!!! Tady jsem doma já!!!

Poznámka Regi: Olomoucká ZOO je k psům velmi přátelská a bílí vlci, kteří zaujali naší Indy jsou opravdu nádherní.